Nové

# Dobrodružství
Lucie Noutajm · 9. 9. 2022

Gosaukamm

Dachstein – naše nejbližší „třítisícovka“, o které už asi každý slyšel. A západně od této hory se táhne hřeben zvaný Gosaukamm, o kterém jsem já osobně dříve neslyšela a to byla chyba. Která se dá rychle napravit. Krásný masiv plný „ostrých“ vrcholů obklopený zelenými loukami s krávami a bez turistů. To je ráj necelých 5 hodin od domova! Z Brna vyrážíme ve čtvrteční večer, abychom na kopec mohli vycházet již ráno. Je půlka srpna a po měsíci a půl totálního sucha vychytáváme víkend, který má celý propršet. V 9 ráno stojíme před stanicí lanovky na Dachstein (1 600 m), kde náš přechod začíná a z nebe padají provazy vody. Že bychom se na kopec hrnuli se říct nedá. Začínáme loudavým tempem a já trochu smutně koukám na lanovku, kde se lidé v suchu a teple vezou na vrchol. Nemusí mě to však mrzet moc dlouho, jelikož než dojdeme na první chatu vzdálenou asi 45 min, jménem Dachsteinsüdwandhütte (1 871 m), vyleze slunce. Na oslavu si dávám espresso a jdeme, dokud nám počasí „drží“. Procházíme pod jižní stranou Dachsteinu a já opět obdivuji šedivý kámen trčící ze země – vždycky mě dokáže takový pohled uchvátit. Po cestě do passu Tor (2 029 m) nás opět dohání mrak a ve vzduchu visí potenciální bouřka. Proto se rozhodujeme cestu si zkrátit seběhnutím do údolí přes vesnici Hofalmen, kde se dá případně bezpečně ukrýt v hospodě. Tato zkratka pokračuje rychlým, ale též prudkým výstupem přímo na chatu, kde hodláme přenocovat. Ale lepší než bouřka…Že jsme udělali dobře, zjistíme hned vzápětí, kdy začíná velmi prudký déšť, který vyjde úměrně času, který je potřeba k vypití jednoho piva (u některých ke dvěma :D). Z údolí začíná prudké stoupaní na chatu Hofpürglhütte (1 705 m). Jedná se o velkou chatu, kde lze ubytovat až přes sto lidí, přesto, když na ni ale dorazíme není obsazena ani za čtvrtiny. Zbytek večera strávíme koukáním na hory, hlavně na dominantu okolí Bischofsmütze. Což je nejvyšší hora hřebene Gosaukamm a měří 2 458 m. V překladu by se mohla jmenovat Biskupská čapka, ale dříve se jí přezdívalo Čertovy rohy. Na doporučení si dávám Käsespätzle – sýrové špecle se slaninou a osmaženou cibulkou a nelituji. Spíme na lágru, ale jelikož jsme skoro sami, je to vlastně soukromý pokoj. Sobotní ráno z okna vypadá jako kouzelná krajina z Pána prstenů do té doby, než vyjdeme před chatu. To už tak pohádková není. Jsem nucena vytáhnout pláštěnku, což dělám velmi výjimečně a hlavně nerada. Vše je zahalené v oparu a nás hned na začátku čeká největší stoupání do sedla Steiglpass (2 018 m). Není na co čekat, lepší už to nebude. Začíná pršet ještě více a já se musím smát tvrzení, že v těchto horách není voda. Přes úseky zajištěné řetězy se valí vodopády, ale kameny naštěstí nekloužou. Mohl by to být krásný výstup, kdyby bylo něco vidět. Ve chvíli, kdy vylézám do sedla je už jedno, zda mám nebo nemám pláštěnku. A hned na to mě ofoukne prudký vítr, co se schovával za hranou. Doslova utíkáme, abychom se schovali mezi „šutry“ trochu níže. Trasa vede skoro měsíční krajinou střídající se s lesem. Jediné místo, kde se můžeme na chvíli schovat před deštěm, je malá kaplička, kam se stěží vejdeme. Jinak na této straně není vůbec žádné místo, kde by se dalo schovat. Tak musíme dál. Po čtyřech hodinách docházíme na rozcestí, odkud se můžeme vydat rovnou na chatu Gablonzer Hütte (1 550 m) a ubytovat se (výstup na vrchol Donnerkogel - 2 050 m - je dávno zavrhnut) anebo dolů ke krásnému jezeru Gosausee. Jelikož jsme úplně „durch“ a není zima, tak volíme variantu dva. Že se půjdeme podívat na ono horské jezero. Po pivě a místní kořalce Zirbenschanps, která se vyrábí ze šišek alpské borovice zvané limba a chutná skoro jako „naše“ borovička, se rozhodujeme vyzkoušet vodu v předním Gosausee. Stejně jsme mokří až na kost, tak co. Kolem se procházejí turisti s deštníky a v pláštěnkách a čtyři blázni (čti my) se vrhají do jezera, které je překvapivě teplé. Už se nám ovšem nechce šlapat do kopce na chatu, však v neděli se v dešti ještě našlapeme dost. Cestu si tedy krátíme výjezdem lanovkou přímo k chatě. V restauraci jsme vyprosili nějaké staré noviny a snažíme se alespoň vysušit boty, ale je to marný... V neděli vycházíme velmi brzy, musíme stihnout odvoz zpět do Brna. Po sedmé ranní a bohaté (a hlavně předražené) snídani se obouváme do stále mokrých pohorek a začínáme zase hned do kopce v největším dešti. Jelikož prší tak nějak už třetí den, tak místní pastviny a louky, které jsme si schovávali na poslední den pohodový pochod, jsou spíše bahno a někdy taky skluzavka. Za hodinku ovšem déšť ustává a otevírají se pohledy do údolí. Kdesi v zadním údolí už svítí i slunce! Čeká nás poslední výstup napůl zajištěnou cestou s ocelovým lanem a „schody“. Zespodu to vypadá hrozivě, ale je to ten nejdobrodružnější výstup za 3 dny. Potom už se cesta klikatí přes louky po vrstevnici. Nikam nespěcháme a užíváme si možnost výhledů, kterých jsme byli celou sobotu „ušetřeni“. Míjíme opět chatu Hofpürglhütte a tím je definitivně náš okruh okolo Gosaukammu u konce, už jen stačí seběhnout do údolí. Vůz již zde máme přistaven a v něm jsou i suché věci na převlečení! Jsem tak šťastná v suchých botech. Jsem překvapená tím, že jsme nepotkali skoro žádné turisty a přemýšlím, zda to bylo počasím anebo jde o „zapomenutý“ hřeben nad známými jezery Gosausee. Každopádně se sem rozhodně hodlám vrátit, na krásný a nenáročný přechod i na již zmíněný vrchol Donnerkogel. Na vrchol kromě „normálky“ vede i zajištěná cesta via ferrata i s 40metrovým lanovým žebříkem. A to je výzva. Tak o tom kdyžtak příště ...
# Dobrodružství
Lukas · 20. 5. 2021

Survival v Rakousku

To jsem takhle dostal jednou v létě nápad vyrazit do Rakouska na roadtrip obohacený špetkou adrenalinu v podobě turistiky, ferrat a výletu na kolech. Domluvili jsme se tedy pár podobně naladěných lidí, někdo z Prahy, někdo z Brna, což samo o sobě je troche adroš a mohlo se vyrazit. Avšak plán nám postupně trochu zhatily logistické problémy a covid a tak jsem nakonec zůstal já, bába a Renča, jediná zkušená horalka a turistka této výpravy. Abych to uvedl na pravou míru, bába je červená dodávka, která v naší rodině žije už pěknou řádu let. Ale co, říkal jsem si, že vyrazíme i tak a to bude fajn relax a pohyb na čerstvém vzduchu a v přírodě. No, velmi rychle jsem na ten relax změnil názor… První zastávka Kaiser - Franz - Joseph Klettersteig ferrata. Poměrně obtížná dlouhá cesta a většina rozumných lidí si ji nechává a lepší počasí. Ale to by byla nuda. Před našim výstupem několik dní pršelo a o skále samozřejmě tekly čůrky vody, což pro lezení není ideální. Pokusil jsem se tedy mé obavy naznačit Renči, ale bylo mi hned vysvětleno, že je lepší nepřemýšlet nad nesmysly a lézt. Jako dali jsme to. Ale byt to záhul, hlavně pro mě. Sem tam ten stresík na pár hodin, vypětím sil jsem si občas dal pauzu od mluvení a po pěti hodinách jsme byli na vrcholku. Pak už jen dvouhodinový sestup, tří vteřinová koupačka a několika hodinový přejezd bábou do Zell am See. Po vyčerpávajícím večerním přejezdu jsme se došli na místo, ale poněkud nás, že z přírody jsme se dostali do centra města, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Hlavně Renča preferovala být co nejdál od civilizace. V tu chvíli jsem pocítil ve vzduchu trochu napětí, ale protože Reňa už na mě delší dobu nepromluvila, tak jsem usoudil, že je snad vše v pořádku. Program na druhý den byl jasný, vytáhnout z báby kola a dát si pro změnu cyklovýlet. Koukl jsem tedy na cyklostezky na oficiálních stránkách Zell am See a vybral jednu, kde byla uvedena 3,5 hodinová doba cesty. Ideálka po náročném předchozím dni, pomyslel jsem si. Ráno jsme tedy sedli na bajky a vyrazili. Přejeli jsme město, projížděli okolím a po chvíli jsme začali stoupat do kopce. Po první půl hodině stoupání jsme stoupali dál. I po první hodině stoupání jsme stoupali dál. Po druhé hodině stoupání, celí usmažení, dehydrovaní a splaveni v posledních kapkách potu, co ještě naše těla mohly vyprodukovat, jsme se rozhodli dát pauzu. Když jsem se krčil v malém stínu u krmelce a lapal po dechu, zatím co Renča se kochala okolím, tak nás dojela skupinka zhruba padesátníků na elektokolech. Jedna dáma slezla z kola a ihned si vedle nás provokativně zapálila. Měl jsem chuť ji jednu střihnout. Po několika dalších hodinách stoupání a cesty zpět jsme se dotali konečně k auto a já si uvědomil, že během celé cesty jsme byli jediní dva, co měli obyčejná kola. V tom mě trklo, že rakouská cyklostezka se zřejmě bere automaticky pro elektrokola, jelikož místo uvedených 3,5 hodin na výlet zabral asi hodin šest. Po pár minutách oddychu u auta následoval přejezd ke Gosausee. Dodržení harmonogramu byla priorita. V průběhu cesty Renča naplánovala zajímavý dvoudenní přechod hor se spojením s ferratou. I když se mi to zdálo možná trochu přehnané, byl jsem přeci jen po nesčetných hodinách řízení a extrémních fyzických výkonech už trochu unaven, tak po tom, jaký jsem já naplánoval výlet na kolech, mi nezbylo nic jiného, než vše odsouhlasit. Po příjezdu následovala rychlá večeře, čtyř vteřinová koupačka v jezeře a já pak spal jako maléděcko. Bylo naplánováno vyrazit na přechod co nejdřív a já tak byl ráno probuzen budíme asi o 15 hodin dříve, než bych potřeboval. Rychlá snídaně, nabalit batohy a šlo se. Prvně nás čekala Intersport Klettersteig ferrata, která je vyhlášena pro svůj vysutý lanový žebřík spojující dva vrcholy. K ferratě se dá dostat od parkoviště lanovkou, ale byl mi vysvětleno, že pěšky to bude daleko větší zábava. Po dvou hodinách výstupu jsem si dal pauzu od mluvení. Po další hodině výstupu jsme se konečně dobrali nástupu k ferratě a mohli se na ni vrhnout. Nohy jsem sice vláčel tři metry za sebou a batoh s věcma na dva dny mě při každém pohybu chtěl svrhnout do bezedné propasti, ale na následujících 48 hodin nebylo cesty zpět. Po třech hodinách lezení na ferratě a zdolání lanového žebříku, kde se mi třepaly snad všechny svaly na těle, jsme se konečně dočkali cílového vrcholku. Dali fotku, sváču a vydali se na tůru. Omyl. Začali jsme se drápat na další vrchol ihned po tom, co jsme sestoupali do údolí. Po hodině trápení se do strmé stráně, kdy jsem opět nevolnost z vyčerpání maskoval mlčením, mi to nedalo a nehlédl jsem na Renčin plán cesty. Sem málem dostal infarkt. Čekal nás přechod pěti vrcholů s tím, že si cestou vyšlápneme ještě na další okolní vrcholy, aby jsme toho neměli málo. Naštěstí se začalo stmívat a bylo na čase přemýšlet, kde složíme hlavu. Bohužel nás cesta opět začala vést do prudkých skalnatých vrcholků, kde za tmy mohl hrozit zřícení se na každém kroku. Avšak toto riziko mi v jednu chvíli přišlo přijatelnější, než jít na vstříc Renčininu pronikavému pohledu s žádostí o konec pochodu pro dnešní den. Nakonec jsme rozbalili karimatky na úzké pěšince v houští a přečkali noc. Za rozbřesku jsme ze sebe setřepali rosu a vykročili vzhůru k dalším vrcholům. Vzhledem k tomu, že předchozí den jsme neušli vše, co jsme měli, nám Renča odpustila dva dobrovolné vrcholy. Ale i tak jsme si ten den šáhli na dno. Možná lépe řečeno, já si šáhl na dno. V podvečer, kdy jsme sestoupili zpět k našemu jezeru, Renča se spojeným úsměvem na tváři a já bez citu u prstů na nohou, následovala 15ti minutová koupačka v jezeře. To zchlazení v ledovcové vodě byl snad ten nejlepší pocit, který jsem v životě zažil. Konečně jsem mohl odložit výbavu a obejmout bábu. Ale upřímně, těchto pár dní z extrému do extrému bylo tak perfektních, že nakonec nejtěžší bylo vrátit se zpět do Brna a Renči patří velký dík za to, že mě do toho dokopala. Petanque a houpací síť, co jsem naložil do auta pro případný chill den, jsem vytáhl až zase zpět doma u vybalování.
# Cestování
Lukas · 20. 5. 2021

Vietnamem bez plánu, aneb na pankáča

Během mého putování po jihovýchodní Asii a po měsíci stráveném v Thajsku jsem zvolil Vietnam jako svoji další destinaci pro nadcházející měsíc. Prakticky na celý leden. S mými nulovými znalostmi o této zemi a leností si cokoliv zjistit jsem se rozhodl procestovat pouze jižní část, užít si slunce, zkusit zasurfovat na divokých vlnách a vyhnout se chladnému období na severu. No, sice skvělá představa, ale plán tragický, jak se v průběhu cesty ukázalo. Koupil jsem tedy letenku a z Bangkoku odletěl do Danangu. Jediné, co jsem tou dobou o Vietnamu věděl, bylo, že Danang by měl být vyhlášenou surfařskou lokalitou. Po příletu na letiště jsem si hned u výstupu z terminálu koupil předraženou simku a zaplatil zhruba 200 Kč na měsíc se 4 GB dat na den. První jackpot v kapse. Následně jsem si našel ubytko přes Hostelworld a dopravil se tam taxíkem za pomoci aplikace Grab. Taky pohodička. Druhý den jsem hned po ránu vyrazil vypůjčit si surf a šel na to. Ale asi takhle. První den se z natěšeného začátečníka spíše stal tragéd bojující o život v silných peřejích a odevzdaným pohledem ve tváři. Druhý den už byl trochu lepší. To pro změnu skoro žádné vlny nebyly a já tolik nepadal. Každopádně po dvou dnech jsem měl dost. Naštěstí Danang je pěkné moderní město a má toho spoustu co nabídnout. Přes den můžete polehávat na pláži, kde všude kolem vás vylézají krabi z písku a po setmění zase všude po městě vylézají a pobíhají krysy. To je docela síla, ale zvyknete si. Mají tam totiž celkově problém s odpadky a kanalizacemi. Zajímavou stavbou k navštívení je například Dragon Bridge, jehož hlava dragouna o víkendech plive oheň. Jednou jsem se také takhle večer, při putování městem s kamarády z hostelu, nachomýtl k postaršímu Angličanovi, se kterým jsme přátelským tempem začali popíjet místní pouliční točené pivo. Za čtyři litry piva a dvě deci rýžovice jsem posléze při odchodu platil 25 Kč. Další jackpot v kapse. Pár dní v Danangu mi ale stačilo a já se rozhodl pokračovat v honbě za zážitky dále. V mém hostelu mi bylo doporučeno město Da Lat, tak jsem koupil jízdenku a vyrazil. Cestou mě však trochu zradila moje neopatrnost s jídlem a poprvé v životě zvracel v autobuse. Bohužel to pokračovalo i poté a pár nadcházejících dní mi nebylo zrovna nejlépe. Jsem ten typ, co kvůli experimentu strčí do pusy snad úplně vše, což se mi zde stalo osudným. Problémem je, že lidé zde vaří úplně ze všeho za nulových hygienických podmínek. Porcované maso na špalku na ulici, špinavé hliníkové hrnce, voda kdo ví odkud a podobně. Po zbytek pobytu jsem byl už opatrnější. Da Lat je středozemní město v pohoří, kde je určitě dobré den dva zůstat. Po příjezdu jsem se ubytoval v Cam Ly Homestay, což rád zmíním doslovně. Domácí jsou neskutečně skvělí lidé a každého hosta berou za svého. Navíc Tri, hlava rodiny, se také živí jako průvodce na motorkách, a já tak měl možnost připojit se k jednodennímu výletu jeho motorkářské skupiny „vietnameasyriders“. Samozřejmě to něco stálo, ale byla to pecka. Po celém dni jízdy na vlastním skútru a pronásledováním ostřílených průvodců v těsném závěsu za nimi při nepopsatelně šíleném provozu bez jakýchkoli pravidel se už tolik nebojím o svůj život:D Tento výlet by šel absolvovat i levněji na vlastní pěst, ale krom vodopádu a chrámů nás průvodci vzali do autentické fabriky na hedvábí, to jsem fakt čuměl, ukázali, kde a jak se pěstuje káva, navštívili jsme domácí palírnu rýžovice a nabízeli nám ochutnat tuto pálenku z nádoby s naloženým ptákem, ještěrkou a hadem dohromady. Prostě našlápnutý den od začátku do konce. Po chvíli strávené ve středozemí mě zase přepadla chuť vidět pláže a rozhodl se tak vyrazit k pobřeží do Mui Ne. Na netu jsem se dočetl o rozsáhlých možnostech vodních sportů a jízdě na písečných dunách, což pro mne z Mui Ne učinilo jasnou volbu. No a dojmy po příjezdu na místo? Tragédie a katastrofa. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli jsem jel na správnou stranu. Všude nápisy v ruštině, před obchodem stál Děda mráz a i místní se na mě pokoušeli mluvit rusky. Neříkám, že je to špatně, ale já osobně při cestování Vietnamem vyhledával jiné zajímavosti. Ještě horší bylo, že celé městečko tvořily převážně resorty s absencí jakékoliv příjemné pláže. Díky silným větrným podmínkám sem lidé dojíždí spíše za windsurfingem a kitesurfingem. Chtěl jsem to taky zkusit, ale nakonec mne cena 50 $ za hodinu s instruktáží odradila. Dokonce i na ty duny mě tam přešla chuť. Ale aby toho nebylo málo, tak mě zde čekala ještě jedna past. Rozhodl jsem se strávit noc v sousedním městě, abych vypadl z turistického pekla a trochu poznal, jak to vypadá mezi místními, což mi v hlavě znělo jako bezva nápad. Ale zase to jídlo. Druhý den ráno jsem pár hodin křižoval ulicemi ve snaze ulovit něco bezpečného ke snídani, abych nedopadl jako v autobuse. Asi v 11 hod jsem svoji snahu vzdal, sedl na autobus a vrátil se posnídat zpět do Mui Ne. Ale žádný stres. Nastal čas nechat se políbit velkoměstem, koupil jsem lístek do Ho Či Minova Města, dříve známo jako Saigon, a vyrazil. Taky dobrej masakr...nebo spíše dobrej saigon?:) Dá se říci, že to bylo první místo, kde jsem byl donucen nasadit dýchací masku a učit se přecházet silnice. Tolik skútrů jsem v životě neviděl a to znečištění vzduchu z nich by se dalo krájet . Krom toho chodníky slouží spíše jako parkovací stání nebo pro posezení u místních varen jídla, takže není jiná možnost, než kráčet po okrajích silnice v oklopení motorek. A přejít přes přechod? Chce to potrénovat styl. Namísto přednosti vás projíždějící ignorují nebo spíše častěji i vytlačují. Jsou zde nečekaně k nalezení i světlé stránky, a to v podobě možnosti nákupu oblečení a doplňků fejkových značek všeho druhu:). Ho Či Minovo Město jsem spíše ale využil jako přestupní místo a vydal se na jednodenní výlet do tunelů z vietnamské války. To byl pro mne hodně silný zážitek a všem vřele doporučuji. Nejde jen o samotnou prohlídku, ale celkově i o výklad průvodce. Dozvíte se, jakým způsobem byli lidé nuceni přežívat v tunelech po 30 let, jejich jedinou potravou byla rostlina Tapioka, jak se do dnes rodí lidé s postižením kvůli chemikálii Agent Orange, kterou se Američané za války snažili likvidovat pralesy, a mnoho dalšího. Co se týká mého náhodného způsobu plánování cesty, na výletě do tunelů jsem se seznámil se slečnou, která mi doporučila zajet na ostrovy Con Dao. Říkám si, super nápad, zní to perfektně, tak jsem zase koupil další jízdenku a dva dny cestoval do Soc Trang, odkud na ostrovy vyplouvá loď. Trochu jsem si to natáhl, abych prozkoumal okolí Mekong Delta, ale moc jsem tomu stejně nakonec nedal. Co se nestalo - po mém slavném příjezdu do Soc Trang mi bylo řečeno, že kvůli divokým podmínkám na moři loď nemůže vyplout a není jisté, kdy to půjde. Takže jsem koupil lístek zpět do Saigonu a letenku do Hanoje v tentýž den:). Prostě křížem krážem. Všechno špatný je ale nakonec k něčemu dobrý a sever se i ve vedlejší sezóně ve výsledku pro mě ukázal zajímavější než jih. Takže hurá do Hanoje. Hanoj sám o sobě na mne působil příjemněji než Saigon. Co se týče dopravy, tak to bylo podobné peklíčko, ale procházet si místní uličky ve dne v noci, posedět si v pouličním baru, to vůbec není špatný. Zážitkové je také sledovat projíždějící vlak v těsných ulicích mezi obytnými domy chudší části města. Já byl v Hanoji celkem třikrát. Ne, že bych se s ním nemohl rozloučit, ale jeho poloha se nachází zhruba uprostřed mezi hlavní turistickými cíly. Po pár dnech v hlavním městě jsem se opět odhodlal podívat se k moři a vyrazil na ostrov Cat Ba. Jde prakticky o totéž, jako je proslulá Ha Long Bay, jen to ještě není tak turisticky profláklé. Na toto místo je dobré si vyhradit dva celé dny. První den jsem se zúčastnil celodenního výletu na lodi se skákáním do vody z paluby, návštěvou opičího ostrova, plaváním v jeskyni, plavbou na kajaku, prostě super. Druhý den jsem si půjčil skútr, celý den strávil v národním parku a prozkoumal i zbytek ostrova. Bohužel jsem tuto část výletu musel absolvovat sám, jelikož můj parťák předchozí večer spořádal příliš mnoho veselých balónků, alias Laughing Gas, a měl docela slušnou psychoopici. S mezizastávkou opět v Hanoji jsem dále pokračoval na pár dní do hor do Sapy. Lze sem dojet i z Cat By přímým spojem, což by samozřejmě bylo daleko jednodušší, ale já svůj cestovatelský plán opravdu utvářel za chodu. Sapa je takové to „must see“ místo. Sice extrémně turistické, ale co se dá dělat. Po příjezdu do Sapy každého hned začnou nahánět místní dámy s koši na zádech, aby se nabídly jako průvodci na túry po okolí. Já se rozhodl šetřit a zvolil vysokohorskou turistiku na vlastní pěst. No jo, ono by to všude jinde bylo v pohodě, jen tady vám nikdo nedá nějakou použitelnou mapu a google maps jsou zde také naprosto k ničemu. Naštěstí perfektně fungují mapy.cz, které zobrazují pěšinky takřka do všech detailů. Pouze na konci jsem trochu zabloudil a musel se prodírat napříč bahnitým rýžovým polem a brodit se přes řeku. Ale pro pořádné zážitky se musí trochu trpět. Návštěva Sapy ale také není jen o turistice a impozantních výhledech na rýžová pole, ale hlavně o návštěvě horských vesnicích a poznání života místních lidí, který opravdu není jednoduchý. Místo bot obyčejné pantofle, místo hraček pneumatiky, místo sladkostí nasekaný stonek cukrové třtiny a voda pouze z horských potoků. Po pár dnech v horách jsem si to namířil zpět do Hanoje, kde jsem ukončil své vietnamské putování. Po zhruba měsíci v téhle zemi jsem pochopil, proč spousta lidí utíká za lepším životem do zahraničí, a musím říci, že na jejich místě bych to udělal stejně. Jedním z důvodů je například i zdravotní péče, kde se musí platit za ošetření předem. Čili „bez peněz do nemocnice nelez“, což je v chudé zemi docela problém. Dále je to zpoplatněné studium, které si většina lidí také nemůže dovolit. No a teď asi nějaké to moudré shrnutí na závěr. Co se týče plánování, tak nikdy nezačínejte cestovat od prostředka, je to fakt pitomost. Dále také není úplně od věci se před cestou do jihovýchodní Asie podívat, jak funguje „bidetová sprcha“, ať z toho pak nejste překvapeni.
# Cestování
Luc_cyyy · 24. 3. 2021

Thajsko: pár tipů do hor

Během své cesty napříč jižním Thajskem jsem potkala mnoho cestovatelů, kteří pozitivně vyprávěli o jednom a též místě v severních horách, a to vesnici Pai. V mém původním plánu to nebylo, ale vzhledem k tropické bouři po celém jižní části jsem se nakonec rozhodla přejet na sever a vyhnout se tak dnům strávených v hostelu kvůli běsnícímu počasí. V severní části Thajska se vyskytují tři hlavní cestovatelské destinace, jsou to města Chiang Rai, Chiang Mai a vesnice Pai. Já osobně se vydala z Bangkoku do Pai přímou cestou přes Chiang Rai. Způsobů dopravy do Chiang Mai je hned několik. Pohodlným autobusem, na který lze lehce objednat lístek přes jakoukoliv cestovní kancelář, nočním lůžkovým vlakem či letecky. Nejlevněji většinou vychází cesta autobusem. Z Chiang Mai se dále do Pai pokračuje mikrobusem, který tuto trasu absolvuje několikrát denně. Vesnice Pai nabízí spostu vyžití dle libosti každého, avšak s rostoucím turismem se i pěkně zvedly ceny a zavedly zpoplatněné vstupy snad téměř na vše. Nejlepší způsob, jak vše objevit, je půjčit si skútr za cca 250 THB na 24 hod a vše si na vlastní pěst projezdit. Z velkého množství hostelů si můžete vybrat, zda raději budete ubytováni v centru dění nebo na okraji vesnice s výhledem do údolí a se západem slunce si zacvičit yogu pod vedením zkušených instruktoů. Celkově se tu vede takový pohodový život stylu relax, slunce, yoga, regé…no prostě vše co si umanete. Jednu z možností, co v blízkém okolí Pai navštívit jsou termální prameny. Bohužel vstup do toho nejbližšího Tha Pai Hot Spring je zhruba 300 THB, což není úplně málo. Druhou a o něco levnější varianto je Sai Ngam Hot Spring. Malé jezírko s příjemně teplou vodou, které je občas v podvečerních hodinách místními využíváno namísto domácí koupele. Šampón, mýdlo a už to jede. Ale řekla bych, že o to lepší atmosféru a silnější zážitek toto místo přináší. Samozřejmě placený vstup platí pouze pro turisty, což je vhledem k hrozícímu nadměrnému počtu návštěvníků zcela to pochopitelné. Povinností pro každého, kde do těchto končin zavítá, by měla být návštěva kaňonu jižně od Pai „Pai Canyon“, cca 20 min jízdy na skútru“, a užít si výhled na západ slunce. Vstup je free a opravdů pěkné místo a krátký hike. Kdo rád jezdí na motorce, tak by se měl zcela jistě vydat na celodenní výlet přes vrcholky hor do jeskyně „Lod Cave“. Je to sice fakt štreka, ale ta projížďka serpentýnami s panoramatickými výhledy z vrcholů stojí za to. Cena za vstup do jeskyně je cca 150 THB, kde je i zahrnut průvodce se svítilnou. Bez toho to opravdu nejde. Dále je také pohodový výlet na Bamboo Bridge Pai. Jedná se komplex rozsáhlých bambusových lávek nad polem, sloužící, tedy dle mého názoru, už spíše jako muzejní kousek pro turisty. Ale i tak je to rozhodně zajímavé místo pro navštívení. Předností výletu na Bamboo Bridge jsou další dvě zajímavosti, které míjíte po cestě. Jsou to Pam Bok Waterfall a Pai Land Split. Stopro stojí za to si zde zastavit a obě místa důkladně prozkoumat. Malebná vesnička Pai toho má pro každého opravdu hodně co nabídnou, od nočních gastronomických trhů po koupání ve vodopádech. Záleží pouze na časových možnostech. Pokud se sem již někdo rozhodnete vydat, z mé zkušenosti bych doporučila vyčlenit si alespoň dva celé dny, nikam nespěchat a užít si pohodu kolem vás. I když je potřeba se připravit na to, že turistů a cestovatelů zde bude opravdu mnoho. Ale to proto, že všichni chceme vidět to nejlepší.