Lukas · 20. 5. 2021
Survival v Rakousku
To jsem takhle dostal jednou v létě nápad vyrazit do Rakouska na roadtrip obohacený špetkou adrenalinu v podobě turistiky, ferrat a výletu na kolech. Domluvili jsme se tedy pár podobně naladěných lidí, někdo z Prahy, někdo z Brna, což samo o sobě je troche adroš a mohlo se vyrazit. Avšak plán nám postupně trochu zhatily logistické problémy a covid a tak jsem nakonec zůstal já, bába a Renča, jediná zkušená horalka a turistka této výpravy. Abych to uvedl na pravou míru, bába je červená dodávka, která v naší rodině žije už pěknou řádu let.
Ale co, říkal jsem si, že vyrazíme i tak a to bude fajn relax a pohyb na čerstvém vzduchu a v přírodě. No, velmi rychle jsem na ten relax změnil názor…
První zastávka Kaiser - Franz - Joseph Klettersteig ferrata. Poměrně obtížná dlouhá cesta a většina rozumných lidí si ji nechává a lepší počasí. Ale to by byla nuda. Před našim výstupem několik dní pršelo a o skále samozřejmě tekly čůrky vody, což pro lezení není ideální. Pokusil jsem se tedy mé obavy naznačit Renči, ale bylo mi hned vysvětleno, že je lepší nepřemýšlet nad nesmysly a lézt. Jako dali jsme to. Ale byt to záhul, hlavně pro mě. Sem tam ten stresík na pár hodin, vypětím sil jsem si občas dal pauzu od mluvení a po pěti hodinách jsme byli na vrcholku. Pak už jen dvouhodinový sestup, tří vteřinová koupačka a několika hodinový přejezd bábou do Zell am See.
Po vyčerpávajícím večerním přejezdu jsme se došli na místo, ale poněkud nás, že z přírody jsme se dostali do centra města, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Hlavně Renča preferovala být co nejdál od civilizace. V tu chvíli jsem pocítil ve vzduchu trochu napětí, ale protože Reňa už na mě delší dobu nepromluvila, tak jsem usoudil, že je snad vše v pořádku.
Program na druhý den byl jasný, vytáhnout z báby kola a dát si pro změnu cyklovýlet. Koukl jsem tedy na cyklostezky na oficiálních stránkách Zell am See a vybral jednu, kde byla uvedena 3,5 hodinová doba cesty. Ideálka po náročném předchozím dni, pomyslel jsem si.
Ráno jsme tedy sedli na bajky a vyrazili. Přejeli jsme město, projížděli okolím a po chvíli jsme začali stoupat do kopce. Po první půl hodině stoupání jsme stoupali dál. I po první hodině stoupání jsme stoupali dál. Po druhé hodině stoupání, celí usmažení, dehydrovaní a splaveni v posledních kapkách potu, co ještě naše těla mohly vyprodukovat, jsme se rozhodli dát pauzu. Když jsem se krčil v malém stínu u krmelce a lapal po dechu, zatím co Renča se kochala okolím, tak nás dojela skupinka zhruba padesátníků na elektokolech. Jedna dáma slezla z kola a ihned si vedle nás provokativně zapálila. Měl jsem chuť ji jednu střihnout.
Po několika dalších hodinách stoupání a cesty zpět jsme se dotali konečně k auto a já si uvědomil, že během celé cesty jsme byli jediní dva, co měli obyčejná kola. V tom mě trklo, že rakouská cyklostezka se zřejmě bere automaticky pro elektrokola, jelikož místo uvedených 3,5 hodin na výlet zabral asi hodin šest.
Po pár minutách oddychu u auta následoval přejezd ke Gosausee. Dodržení harmonogramu byla priorita. V průběhu cesty Renča naplánovala zajímavý dvoudenní přechod hor se spojením s ferratou. I když se mi to zdálo možná trochu přehnané, byl jsem přeci jen po nesčetných hodinách řízení a extrémních fyzických výkonech už trochu unaven, tak po tom, jaký jsem já naplánoval výlet na kolech, mi nezbylo nic jiného, než vše odsouhlasit.
Po příjezdu následovala rychlá večeře, čtyř vteřinová koupačka v jezeře a já pak spal jako maléděcko.
Bylo naplánováno vyrazit na přechod co nejdřív a já tak byl ráno probuzen budíme asi o 15 hodin dříve, než bych potřeboval. Rychlá snídaně, nabalit batohy a šlo se.
Prvně nás čekala Intersport Klettersteig ferrata, která je vyhlášena pro svůj vysutý lanový žebřík spojující dva vrcholy. K ferratě se dá dostat od parkoviště lanovkou, ale byl mi vysvětleno, že pěšky to bude daleko větší zábava. Po dvou hodinách výstupu jsem si dal pauzu od mluvení. Po další hodině výstupu jsme se konečně dobrali nástupu k ferratě a mohli se na ni vrhnout. Nohy jsem sice vláčel tři metry za sebou a batoh s věcma na dva dny mě při každém pohybu chtěl svrhnout do bezedné propasti, ale na následujících 48 hodin nebylo cesty zpět.
Po třech hodinách lezení na ferratě a zdolání lanového žebříku, kde se mi třepaly snad všechny svaly na těle, jsme se konečně dočkali cílového vrcholku. Dali fotku, sváču a vydali se na tůru.
Omyl. Začali jsme se drápat na další vrchol ihned po tom, co jsme sestoupali do údolí. Po hodině trápení se do strmé stráně, kdy jsem opět nevolnost z vyčerpání maskoval mlčením, mi to nedalo a nehlédl jsem na Renčin plán cesty. Sem málem dostal infarkt. Čekal nás přechod pěti vrcholů s tím, že si cestou vyšlápneme ještě na další okolní vrcholy, aby jsme toho neměli málo.
Naštěstí se začalo stmívat a bylo na čase přemýšlet, kde složíme hlavu. Bohužel nás cesta opět začala vést do prudkých skalnatých vrcholků, kde za tmy mohl hrozit zřícení se na každém kroku. Avšak toto riziko mi v jednu chvíli přišlo přijatelnější, než jít na vstříc Renčininu pronikavému pohledu s žádostí o konec pochodu pro dnešní den.
Nakonec jsme rozbalili karimatky na úzké pěšince v houští a přečkali noc.
Za rozbřesku jsme ze sebe setřepali rosu a vykročili vzhůru k dalším vrcholům. Vzhledem k tomu, že předchozí den jsme neušli vše, co jsme měli, nám Renča odpustila dva dobrovolné vrcholy. Ale i tak jsme si ten den šáhli na dno. Možná lépe řečeno, já si šáhl na dno.
V podvečer, kdy jsme sestoupili zpět k našemu jezeru, Renča se spojeným úsměvem na tváři a já bez citu u prstů na nohou, následovala 15ti minutová koupačka v jezeře. To zchlazení v ledovcové vodě byl snad ten nejlepší pocit, který jsem v životě zažil. Konečně jsem mohl odložit výbavu a obejmout bábu.
Ale upřímně, těchto pár dní z extrému do extrému bylo tak perfektních, že nakonec nejtěžší bylo vrátit se zpět do Brna a Renči patří velký dík za to, že mě do toho dokopala. Petanque a houpací síť, co jsem naložil do auta pro případný chill den, jsem vytáhl až zase zpět doma u vybalování.
