Albánie a její Prokletije - září 2020

Cestování s raki až na vrcholky hor

Probouzím se v neděli ráno, úplně rozbitá po tatově oslavě narozenin ve vinném sklípku. Musím vstát nebo mi ujede bus. Čapnu svůj malej batůžek a běžím. Mám sraz s kamošem Cipisem u busu, doufám, že nezaspí. Je to dobrý, jde rovnou z hospody. Nasedáme na nádraží na bus co nás vyplivne ve Vídni na letišti. Mezitím, co čekáme na odlet do Tirany, sedíme u baru a sledujem tu hrstku lidí, co se v době korony taky odvážili někam letět. Je to divný, tohle poloprázdný letiště. Dávám si pivo a poprvé se dozvídám o příběhu ztracených studentů v horách Prokletije v roce 2001. Mám husinu, ale i tak se tam těším. Původně jsem tento výlet chtěla trochu zasklít, ale kamarád, se kterým jedu, mi týden zpět dal knižního průvodce, ať se jenom kouknu. Asi moc dobře věděl, proč to dělá. Po doslova zhltnutí knihy jsem volala zaměstnavateli, že se nedá nic dělat, ale musím nutně odjet a jedu.

Cesta letadlem proběhla dobře, za hoďku a půl jsme na místě. Máme zamluvené auto, ale dostáváme jiný, než jsme chtěli. Malou Daciu. Klasika. První večer chcem strávit ve víru velkoměsta. Hledáme ubytko, co jsem zamluvila. Nakonec k úspěšnému nálezu pomáhá místí boveračka. Není čas ztrácet čas, tak vyrážíme na obhlídku. Procházíme se a hledáme správný místo na jídlo. Nakonec zaplouváme na malý dvorek, kde sedí jenom místní a pijou bezbarvý mok z krásné broušené karafy. Dáváme si maso, salát a pivo. Po přecpání si dáváme místní kořalku raki na slehnutí, pak to domácí ještě 3x otočí. Tak radši jdem, abychom vůbec došli dom. Naštěstí je vedle našeho "hotelu" další podnik, kde ochutnáváme jejich raki a moje první albánský slovo je: "Gëzuar!". Tedy na zdraví.

Ráno jsem natěšená na pokračování, akorát jsem doma nechala platební kartu a placení bezkontaktně telefonem tady jaksi není ve zvyku. No nevadí. Tak to Cipisovi zaplatím, jak to pude. Dáváme si velkou „anglickou“ snídani a zjišťujem, že jsme večer prošli už celý centrum města. Ok, tak jedem dál. Na hrad v Krüje, protože se říká, že kdo nebyl v Krüje, vůbec nebyl v Albánii. Parkujem pod kopcem a musíme se na cestu ptát místních, kteří se z nějakýho důvodu opalujou na patníku u silnice. Hrad je hezky opravený a uvnitř má Skanderbegovo muzeum. Kolem je k vidění pár „kullë“. Což jsou ochranné věže, často používané jako místo úkrytu před krevní mstou, která se uplatňuje podle albánských zákonů Kanun doteď. Naštěstí ty, co jsme viděli my, už se k těmto účelům nepoužívají. V podstatě se z Krujë stalo dost turistické místo, a tak ty nejlepší místa na výhledy a fotky údolí jsou z terasy hospody. Tak si dávám aspoň pivko, stejně je hrozný vedro. Vracíme se zpátky přes vyhlášený Bazar, což bývalo místo setkávání, ale dnes tam prodávají suvenýry a pokřikují po nás místňáci.

Jelikož jsme tuhle cestu pojali dost low cost, nebrali jsme ani příručáky. Jediný, co jsme do malých batůžků nacpali, byly letní spacáky a pár hader, tak jedem tedy na trh něco ulovit. Podaří se nám usmlouvat pantofle Adidas pro mě za kilo, Cipis dokonce za kilo usmlouval pantofle Givenchy. Do hor jedině v luxusním. Smějem se. A ještě kupujem i deku za pár korun, jen tak pro sichr.

Jedem na další hrad, tady je to plný hradů. Směrem na sever na Lezhë. Tento hrad vypadá dost opuštěně, parkujem na obrovském parkovišti úplně sami. O to víc mě překvapí týpek v budce, co nám prodává lístek. To musí být strašná sranda sedět v budce celý dny a čekat na zbloudilý turisty z Česka. Platíme za oba dvě stovky a jdem se kouknout na ty polorozpadlý hradby. Ale ten výhled na okolí je naprosto boží. Rozdělujeme se, Cipis jde hledat tajný sklepy a já ladím ty nejlepší selfíčka. Když prolezem to rozlehlé zbořeniště, pokukujem po pláži. Přece jenom je asi 40 stupňů. Rychlá koupačka na pláži kousek za městem, nic moc.

Přesouváme se do Skhodër alias Skadaru. Ubytování máme v místním hotelu u milé paní za 400 korun na naše. Necháváme si poradit, kam zamířit na večeři a jdem do města. Objednáváme, co se dá. Předkrmy, hlavní jídla, piva a hlavě raki. Nevím proč, ale když si dáváme asi pátou, tak k nám začínají být místní milejší. Aspoň někdo v mým životě oceňuje moje alkoholické sklony. Kousek dál jsme našli „hlavní třídu“ plnou hospod a obrážíme jeden bar za druhým. Končíme mojitem na zahrádce luxusní zahrádky, kolem 1 to balíme.

Ráno vyspávám a pak dost na Cipisa koukám, když mi říká, že ho v noci přepadla žízeň
a vyrazil do města na kořalku. Lov mu moc nevyšel, zato mi natočil ranní svolávací modlitbu pro muslimy. Super, ještě že já žízeň neměla.

Chceme si půjčit kola a objet Skadarské jezero, ptám se paní na recepci. Není problém, za dvě kila máme každej kolo na celý den. Škoda, že jedno je dětský a druhý je s odpruženou vidlicí, co nejde zajistit. Hledáme snídani a vyrážíme na druhou stranu města, než jsme byli včera večer. Sem asi moc turistů nechodí, protože na nás dost koukaj. V prvním podniku nás rovnou pošlou pryč a v druhé dělají, že nás nevidí, protože tu asi nikdo nemluví anglicky. Nakonec nás objednají, ale asi to bude překvapení. Cipis snídá guláš a já zeleninovou polévku. No, aspoň budem silní. Razíme k jezeru. Daleko to není, ale trochu mě prudí, že si kolenem dávám do brady. Dorazili jsme k jezeru k vesničce Shirokë a voda je teda pěknej hnus. Samej bordel. Rychle se smočíme, protože je fakt vedro a jedem dál. Za vesnicí to je lepší, potkáváme divoké koně a hodně toulavejch psů. Tak za půl hoďky dorazíme do poslední vesnice, kousek za tím už začíná Černá Hora. Kupujem zmrzky a dáváme si do nosu na střeše jednoho rozestavěného baráku, kterých je tam fakt hodně. Vlastně tak jako na celém Balkáně. Potom Cipis plave a já spím na pláži. Klasika.

Ve Škodře mají taky jeden hrad, tak na něj jedem. Teda pak spíš jenom šlapeme po svejch
a tlačíme. To nesnáším. Dorážíme přímo na západ slunce. Je to krásný. Dáváme pivko z místního kiosku. Musíme nakoupit, Cipis mě posílá rozměnit peníze do centra samotnou, protože v horách toho moc nerozměníme. Jsem v pohodě, dokud vedle mě nepřibrzdí auto se zatmavenými skly plný borců. Dost čumí, lituju, že mám to blbý volný tílko a kraťase. Auto popojede, zastavuje na rohu a čumí. Sakra, asi bude lepší se ztratit. Zaplouvám do rušné ulice a modlím se, ať už dojde Cipis. Ještě k tomu mi nikdo nechce rozměnit, akorát nějaký děcko žebrá. Nic, beru zpátečku. Sraz v baru u „nás“. Zaliju ten nepříjemný pocit červeným vínem.

Vstáváme fakt brzo, musíme na trajekt. Na poslední chvíli mě napadne, že bych si mohla do hor stáhnout offline mapy na wifi. Cipis mi nadává, že su brzda. Cesta na trajekt je dost šílená. Silnice je rozbitá, úzká a s tím naším prdítkem Daciou to trvá věčnost. Ještě, že jsme si dali dostatečnou rezervu. Jezero je ovšem nádherný. Cipis řídí a já se kochám. Před tunelem, kde to vypadá, že není návratu, nás staví místní a chcou poplatek za projetí. Škoda, že už víme, že to je fake. Sorry. Na konci jsme včas i s rezervou. Paráda, aspoň dáme kafe. A raki. K mému překvapení je na vedlejším trajektu vyvěšená česká vlajka. Asi nějaká výprava. A pokud jsem to zapomněla zmínit, tak Albánci jsou na vlajky vysazení. Vlaje snad na každé budově... Naloďujem se. Jede nás pár, tak je dost prostoru, ležím na plošině, koukám na tu krásu a říkám si, že mám v životě fakt štěstí.

Plujeme přes jezero Komani a dál po Drinu až do Fierzë, a teď hurá směrem do hor. Po cestě stíháme naštěstí směnárnu a obchod, kde nafasujem půlčák domácí raki v plastu. Ideální balení. Modlit se, abych neoslepla, se budu asi později. Pokračujem do Valbonë. To je to místo, kde se vychází na proslulou cestu do Theth. Stavíme u velké budovy, co vypadá jako informace. Ptám se na cestu a tak. Holka se mě snaží přesvědčit, ať spíme u nich, že v horách je to nebezpečné. Pronajmou nám klidně jenom stan, když nechceme pokoj. Ale nám se nechce čekat. Chcem vyrazit hned, i když jsou čtyři odpoledne. Dostáváme mapku, kde jsou zakresleny dvě útulny, takže si říkám, že to bude pohoda, v té druhé se vyspíme. Posílám zprávu ségře, aby kdyžtak věděla, kde zhruba jsme. Našim napíšu, až se v pořádku vrátím. Radši. Odpovědět ségra ani nestihne. Jsme mimo signál... Začátek treku je nádherný, potkáváme divoké koně a máme dechberoucí výhledy. A hned po hodince míjíme první útulnu, takže ještě půjdem. To bych si ale ovšem nesměla po cestě rozmyslet, že ještě chcem vyběhnout na nejvyšší horu Prokletije, a vlastně celých Dinárských Alp. Maja e Jezercës. Jaká to byla blbost se teprve ukáže, ale když něco chci...

Zapadá sluníčko, a my jsme na cestě plné šutrů a okolní stráně jdou kolmo vzhůru. Žádnou další útulnu jsme nepotkali a teď marně hledáme místo na spaní. Všechno je do kopce, až nakonec Cipis najde v jednom z kopců rovnější plácek, kterej má na šířku asi 50 čísel, ale je tam nízkej keř, kterej by nám měl zabránit skutálet se dolů. Lepší už to nebude, navíc nemáme ani čelovku na cestu zpátky. A vlastně vracet se ani nikdo nechce. Jídlo Cipis ještě stihne odnést daleko od nás, než úplně zapadne slunce za kopečky. Dáváme si raki. Začínám přemýšlet, můj smysl pro humor mě opouští. Místo pobruku: „Hou hou, orgány už jdou.“ (během konfliktů s Kosovem se tady ztráceli lidé, říkalo se, že šlo hlavně o obchod s orgány), sem potichu klopila raki. Vrací se mi slova té holky z recepce, co nám říkala, že to může být nebezpečné. Když konečně usnu, mám sen. O velkém vlhkém čenichu, co se mi dere do spacáku. Probudím se
a skoro nedýchám. Co to, sakra, bylo?!? Nemůžu spát, mám pocit, že tu někdo určitě bude hladovej medvěd. Snažím se spát, ale hlavu nepřekecám. Budím Cipisa a nutím ho si povídat. Hrajeme hru Hádej, na co myslím. Moc těžké to nemá. Jenom na jedno zvíře, co dělá BRUM BRUM. Únavou kolem páté usínám, abych na šestou byla vzhůru na východ slunce. Je to nádhera, a i když jsem naspala dohromady asi nula nula nic, tak se těším, až vyrazíme. Od Cipisa neslyším ani jednu výčitku, že jsem ho nenechala spát, je to fakt džentloš.

Podle mé mapy, a hlavně představy to bude kousek, pak se ještě otočíme v Theth odpoledne. Cesta je nádherná, docela prudká a skoro vůbec značená. Teď si děkuji za to, že jsem si na poslední chvíli vzpomněla na offline mapy. Od osmi už solidně praží a kolem je to samej šutr. Jdeme a za každým „rohem“ se vyloupne vrchol a já si říkám, že už to musí být ono. Ale pořád to ono není. Občas sejdem z cesty a musíme se vracet. Značení maj teda fakt bídný. Občas je to dost exponovaný a teď mi Cipis říká, že mu dělaj blbě výšky. To brzo. Ale jdem dál, zvládáme to dobře. Potkáváme ledová pole na místech, kam tu slunce nedosvítí. A jsme úplně sami. Poslední úsek je fakt hnus. Cesta už ani nevím co je. Jenom takový to hnusný suťovisko, co když uděláš krok nahoru, tak jedeš dva dolů. Tenhle kousek byl fakt moral. Ale jsme tady! Sami! Jsem vyřízená, ale šťastná.

Vítězný selfie a valíme dolů. Potkávám prvního živého motýla za celý den. Škoda, že když si ho chci vyfotit, tak ho zavalím kamenem. Takže jsme zas sami. Myslím na to, že cesta zpátky už bude v pohodě, ale stejně jsme se zase několikrát ztratili anebo minuli odbočku. Před druhou už jsme skoro u místa, kde jsme spali, to chce oběd. V životě mi podle mě tak nechutnal tuňák z konzervy nabíranej tvrdým sýrem a starej chleba. Koukám, že boty to nedaly. Levá podrážka mi trochu „žraločí“.

Když se vracíme kolem místa, kde jsme spali, koukám do té stráně a vidím dost divnou věc opodál. Vypadá to jako kus čerstvě poryté půdy přikryté igelitem. Nemám odvahu a vlastně ani sílu se tam jít podívat. Bude to tajemství mně do konce života skryté. Vlastně asi ani nechci vědět, co tam bylo.

Když slezem dolů na cestu, je jasné, že do Theth už se nepodíváme. Jsem šťastná, když vidím tu opravdovou první útulnu z mapy, kde teče voda. Je úplně ledová a já tam se tam omývám celá. Dáváme oslavnou raki. Když najdem auto, popojedem k první chalupě a dáme si pořádný jídlo. Mám nějaký maso, ale nejlepší na tom jsou hranolky! Ubytujeme se v penzionu, kde jsme včera měli na oběd pstruha a kozu. Dávám si půl litru vína s sebou na pokoj. Ale po sprše lehnu a asi za minutu spím.

Vstáváme brzy, abychom ještě něco stihli. Kvůli tomu covidu nám to stáhli z dvou týdnu na jeden, takže valíme pod tlakem. Ke snídani dojídám ten půl litr vína, co jsem včera už nezvládla. Vypadá to na hezký den. Snídani, teď jako tu opravdovou, nám zabalili. Sníme si ji na krásné louce, na dece s výhledem na hory a na hřbitov. Po cestě sháním víno, mám žízeň. Trvá to dvě vesnice, než něco k pití seženu. Na benzínce na mě rodinka muslimů dost pochybně kouká, když se snažím otevřít víno kartáčkem na zuby.

Našla jsem na mapě pláž a když jsme zajeli až na její konec a objeli tak všechny ty vznikající obludný resorty, otevřela se nám krásná pláž se zlatým pískem. Naproti nám po ní jdou krávy. Tak tady přespíme. Parkujem kousek za beach barem, jdu ulovit od borců v baru poslední škopky. Evidentně to balí. Cipis mi říká, ať hlavně neříkám, že tam spíme. Přece jenom jsme v Albánii. Kupuju pivka a borci se mě ptají, zda ta budem spát. Říkám, že jo. Tak prej máme radši zaparkovat pod kamerou, co je na baru. Hodní kluci. Ještě nám daj lahváče na cestu a my jdem hledat dobrej flek na spaní.

Cipis se jde koupat, já zůstávám v bezpečí s pivem na pláži. Kecáme, pijeme. Cipis mi hlásí, že mu moře sebralo plavky. Najednou přijíždí auto. Štve mě, že asi nebudem sami. Vyskáče pár lidí, něco dělají. Pak začínaj dělat dost divný věci. Jako pobíhat do kopce a zpět k autu, pod auto, pak zakládají oheň. To už tam míří hlídači, asi z nedalekých resortů. Přesouváme se od těch divnolidí. Nakonec si ustelem na lehátkách přímo u baru, u kterýho parkujem. Pár lidí se v noci na pláži otočí, ale já spím tvrdě. Ráno se už zase za světla vracíme na místo, kde jsme leželi večer. Z těch divnolidí se vyklubali mladí kosovští kluci, co zapadli v písku. Celé dopoledne tráví tím, že se snaží to auto odtam dostat. My trávíme čas tím, že je pozorujem. Cipis to už pak nevydrží a jde jim dát ty prkna, který kdesi vzali, pod zadní kola místo přední. A najednou jsou borci venku. Zasluhujeme si kosovský pivo.

Nevím, zda jsem to říkala, ale ekologie na Balkáně nikomu nic neříká. Jsem naštvaná, že je všude okolo nás na pláži bordel. Když odcházíme, sbíráme s Cipisem odpadky. A najednou jsou před námi jeho „uplavaný“ plavky ze včera. To mi neříkejte, že tohle není karma. Já šťastná, že mám dobrou karmu a Cipis nešťastný z toho, že nemá důvod si koupit nový plavky se přesouváme na poslední večer do Drače. Vyhlášené město svým italským nádechem
a dokonalou kuchyní.

V Drači berem hostel, asi bychom se ten poslední večer mohli vykoupat. Ať ze mě v letadle nepadá písek. V šest jsme již ubytovaní, na recepci dělá týpek z Kuby. Drač vypadá na dost turistický místo. Tohle není ten Balkán, co mám ráda. Zkouknem mešitu a další památky. Na vyhlášené gastro ulici si dáváme výborné jídlo a hledáme bar, kde náš výlet zakončíme. Samej „posh“ bar, žádná pravá místňácká hospoda.

Ráno máme celé dopoledne na bloudění tímto skoro až evropským městem. V duchu děkuji Cipisovi, že mi dal toho průvodce a že jsem jela. Budu se muset vrátit, abych jednou opravdu došla do Theth a abych projela i jih Albánie. Po vrácení auta, kdy se týpek ani na něj nepodíval (jsou fakt v pohodě), musíme něco udělat s tou raki, co nám zbyla. Tak sedíme před letištní halou a dáváme poslední piknik. V duty free kupujem láhev albánského vína s orlicí přes celou etiketu (je fakt krásná) pro rodiče, ale ty se jí stejně nikdy nedočkaj. Padne ve Vídni při čekání na bus.

Bylo to skvělý. Cipisu, dík.

Fotogalerie ke článku