Moje cesta ke splitboardu

Zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou silné

Moje prozkoumávání skialpových radovánek začalo na skialpinistickém setkání 2017. Na Brádlerky jsme se vyšplhali už za tmy na běžkách s tím, že další den si půjčíme skialpy. Musím podotknout, že do té doby jsem skialpy neviděla ani z vlaku :). Večírek se trošku protáhl a co mě nenapadlo v 5 ráno, přihlásit se na závod, tzv. skialptlon. Vysloužila jsem si startovní číslo 1, dostala skialpy do ruky a v 9:00 jsem stála na startu v plné síle. Pokyny zněly jasně. Prvně krátký sjezd, poté střelba ve stoje ze vzduchovky, sjezd do lesa, stoupání, střelba v leže a dojezd do cíle. Startovalo se po 5 minutových intervalech.

Jelikož jezdím jen na prkně, tak už sjezd na lyžích k první střelbě byl pro mě dobrodružstvím. Jelikož jsem zkušená střelkyně, tak jsem si opřela vzduchovku o bradu a vrhla se na terče. Hned při první ráně a zpětném rázu jsem zjistila, že to nebude moje parketa. Zbraň se mně zarazila do zubů a pak už jsem jen plivala krev :).

Nenechala jsem se odradit a po několika minutovém lehkém stoupání jsem vyhodnotila, že bych asi už měla nasadit pásy. Zabořená po kolena ve sněhu jsem zjistila, že pásy nejsou nastaveny na moje lyže. Samozřejmě, že v této fázi mně předběhli úplně všichni závodníci bez jakékoliv nabídky pomoci. Měla jsem pro to pochopení, šlo přece o zlato :). Musela jsem tedy počkat, až dojede kámoš, který závod fotodokumentoval z poslední pozice. Improvizovaně mně pásy nasadil a mohla jsem pokračovat. Chvíli jsem ještě přirozeně stoupala stromečkem, ale za chvilku mně došlo, že to není potřeba. Do cíle jsem se dostala s krásným výsledkem – 45 min po posledním :).

Co jsem si odnesla:
1. vzduchovku nikdy neopírat o bradu
2. do kopce jsou potřeba pásy
3. když máš pásy, nemusíš stoupat stromečkem

Po tomto vydařeném víkendu jsem usoudila, že skialpy nejsou pro mě a měla bych se přeorientovat na to, na čem umím sjíždět kopec – splitboard. Jelikož jsem chtěla vyrazit na týden do Bosny, tak jsem začala v půjčovnách poptávat nějaké to vybavení. Zjištění, že zapůjčení vybavení, hlavně splitboardu, stojí téměř polovinu nákupní ceny, mě dovedlo k rozhodnutí, že si radši vše rovnou koupím.

Bez toho aniž bych si to aspoň vyzkoušela, jsem vyrazila do Prahy na nákupy. Přivezla jsem si lavinový set PIEPS a na nohy kompletek od GARA Splitboard. Ceny radši ani nebudu zmiňovat :).

Takže základní vybavení kompletní, hurá do Bosny. První den jsme si dali kratší, jelikož nebylo moc počasí, výšlap v rámci pohoří Jahorina. Druhý den už bylo nádherně, tak jsme vyrazili do ski resortu Jahorina, kde byl plán jezdit lanovkou a poté dávat freeridy v okolí resortu. Jelikož jsem byla jediná na splitboardu, tak mě již během první jízdy přestal bavit kaskádovitý terén, kde jsem musela neustále sundávat prkno a popocházet. Oddělila jsem se tedy od skupiny, že si budu jezdit podél sjezdovky na druhé straně resortu a potkáme se odpoledne. No a tady to začlo :).

Hned při první jízdě jsem přehlídla převis a zlomená ruka je na světě. Ještě jsem dojela dolů na horskou, kde se mě s nadšením ujali místní záchranáři, kteří mě i posléze dovezli do sarajevské nemocnice. Celkem zajímavá zkušenost. Jelikož mluvím jejich jazykem, tak instrukce byly jasné. Zavřít se do rentgenové místnosti, sama si zapnout rentgen, nechat si udělat snímek levé ruky a současně pravou rukou držet celý rentgen, aby nespadl. Placení bylo také kuriózní. Jelikož jsem neměla tolik hotovosti, kolik požadovali, tak mně řekli, ať jim dám, co mám :). Takže bez jediné marky jsem se vrátila se záchranářem a zasádrovanou rukou do střediska. Chtěla jsem jít na pivo a počkat na děcka v hospodě, ale údajně „bylo potřeba“ být pod lékařským dohledem a tak jsem skončila až do odpoledne na ambulanci se záchranářema, kteří v jedné ruce drželi jointa nebo rakiju a druhou ošetřovali zraněné lyžaře.

Split jsem tedy vyzkoušela jen jeden den a tímto pro mě skončily sněhové kratochvíle. Do konce pobytu jsem byla už jen na Aulinu, což sem tam taky nebylo špatný :D.

Co jsem si odnesla:
1. neodpojovat se od skupiny
2. mysleli jste si, že záchranáři ve službě nepijou a nehulí?...není to pravda!
3. větší množství Aulinu je celkem fajn

Hned jak mně sundali sádru, tak jsem nelenila a rozhodla se letět do Norska a už pořádně ten splitboard vyvenčit a vyzkoušet. Vydali jsme se tedy na Firnový memoriál do oblasti Jotunheimenu, který pořádají Češi a Slováci žijící v Norsku. První dva dny bez jakéhokoli zaváhání, až jsem si říkala, že to nejsem já. Třetí den jsme zahájili celkem prudkým stoupáním, které po překonání nějaké vzdálenosti již nebylo na lyžích/splitu schůdné. Nastal tedy čas nasadit mačky. Opět mohu konstatovat, že do té doby jsem mačky viděla pouze na obrázku :). Při nazouvání proběhlo menší zaváhání a už jsem jela po kolenech asi 20 m na ledové plotně, až jsem se divila, že jsem si kolena neprodřela až na kost. Každopádně to nebyla překážka jako předchozí úraz z Bosny. Spravil to jeden den off a memoriál mohl pokračovat včetně mě.  

Co jsem si odnesla:
1. nikdy si na ledovce nevyhrnuj kalhoty
2. zkus si mačky nanečisto, ne poprvé až když má svah sklon 45°
3. schovej si tkaničky od bot, ať 10x nezakopneš :)

Tyto 3 akcičky jsem stihla během zimní sezóny 2017/2018 a jak jsem zmiňovala v úvodu - zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou silné :).

Fotogalerie ke článku