Ortler

Zážitky nemusí být pozitivní. Hlavně, když jsou silné!

Celé to začalo někdy v říjnu nevinnou zprávou od Dejva: „Hele plánuju zajet další víkend do Itálie na ledovec Ortler - ferrata plus výšlap na vrchol, nepřidáš se?“ Znělo to takto docela v pohodě, takže nebylo moc nad čím přemýšlet a hned jsme se domluvili kdy a jak vyrazíme. No ale v průběhu dalšího týdne přišly od Dejva detailnějš instrukce, které pro mne, jako výstupového zelenáče, byly trochu zvláštní: „Takže vážení, krom ferratové vábavy nás čeká výstup po sněhu, takže s sebou určitě mačky a cepíny.“ To už neznělo moc jako výšlap na pohodu, ale tak přece teď neustoupím, že?:)

Po zhruba 7 hodinové cestě autem jsme se konečně behěm dolopedne začali blížit k cíli cesty. Náš pětičlenný tým, ve složení čtyř amatérů - nezmara Kerol, runnerky Peti, chemika Chemika, mě a našeho „velitele“ zájezdu Dejva, ze sebe sypal jeden vtípek za druhým a nadšení bylo cítít až za rohem. Nálada se však trochu změnila ve chvíli, kdy Dejv prohlásil: „Jo mimochodem, ta ferrata, co nás čeká, je vlastně hodnocena jako nejtěžší v Dolomitech.“ Zbyvájící půl hodinu cesty jsme už moc nemluvili.

Přebalit se na parkovišti pod ledovcem, hodit bágl na záda a mohlo se vyrazit. Plán byl jasný - několika hodinový výšlap od auta k feratě, tu s prstem v nose zdolat, přespat na hoské chatě a druhý den brzo ráno vyrazit na ledovec.

Samotný výšlap docela ušel. Ale jasně, byla to docela makačka neustále stoupat do strmé hory s plnou polní. Cestou sem tam minete na povzbuzení pár pomníčků, ale z psychiského hlediska to bylo spíše takové pohlazení oproti zbývajícím částem „výletu“. Zhruba někdy po poledni jsme se dostali k nástupu na ferratu. Ta se dala obejít po normální cestě, což i většina lidí kolem nás udělala, ale Dejv rozhododl, že nejsme žádný báčka, ba ani céčka. Takže jsme s postupně zvyšujícím se srdečním tepem nasadily sedáky, přicvakli se k ocelovému lanu a začali šplhat.

Nejsem si jistý, jak tuto část správně vystihnout. Byla to fakt morda. Trasa začala stoupáním kolmo vzůru, kde krom ocelového lana nebylo už nic jiného. K tomu sem tam nejaký ten převis, hrany, propasti a další zhovadilosti. A v tomto duchu se to táhlo až do konce.

Po třech hodinách neustáleho šplhání se v týmu začaly objevovat docela výrazné známky fyzického a psychického vyčerpání. Za další hodinu jsme vystoupali na úzkou terasu, zhruba v půlce trasy, kde nás to málem zlomilo úplně. Následující úsek ferraty bylo takřka nemožné zdolat a do toho se pomalu smívalo. Kerol to zkoušela, Dejv to zkoušel, no prostě past. Začali jsme i zvažovat možnost zavolání horské služby, aby pro nás poslali vrtulník. Prostě nahoru to nešlo a zpět dolů to bylo tak náročné, že by jsme to taky nedali. Naštěstí jsme po nějaké době upadání do pocitu beznaděje přišli na způsob, jak se po úseku odšoupat na odsedce. Takže jsme to dali. No a pak už nám zbývaly jen asi dvě hodiny vylézání dalších pekelností s čelovkama na hlavě až na chatu.

Samotná ferrata nám zabrala zhruba 6 hodin, ale jak řekl Dejv, nejsme žádný máčky, aby jsme to nedali....no ale už nikdy více:D
Já osobně se ještě večer u večeře trochu třásl a měl problém do sebe vůbec něco nasoukat. Ale u piva jsme pak ještě aspoň udělali rozbor následujícího dne. Dejv ladně naznačil, že cestou k vrcholu ledovce na nás, krom ledové stěny, číhá trojkové lezení, které prý zvládne i malé dítě bez nutnosti jištění. Já samozřejmě netušil, co znamená pojem trojkové lezení, ale oukej.

Druhý den ráno jsme se vydali na výstup ještě před svítáním. Musím říci, že ten pohled na mračna rozplývající se všude pod námi byl fakt famózní.

Po pár psychicky náročných usecích jsme se dostali k námi očekávanému trojkovému lezení. Já myslel, že Dejva zabiju. S odstupem času už mám trochu větší představu, jak se hodnotí trasy podle jejich náročnosti, ale něco jiného je trojková úroveň někde na umělé stěně, než když máte přelézt úzký strmý štít ve 3500 m n.m., kde z každé strany pod vámi je 500 m propast. Sice jsem si vydupal jištění, ale i tak jsem byl podělanej až za ušima.
Po tomto lezeckém výkonu následovala kolmá ledová stěna s mačkama a cepínem, která také na pocitu bezpečí moc nepřidávala. Pak už nasledoval výstup po sněhových pláních ledovce, které byly protkány už trochu „bezpečnějšími“ cestami, kde se dalo lehce zřítit ze srázu téměř na každém kroku.
Ale zase, žádné béčka a kolem poledne jsme si fotili selfie na samém vrcholku ve 3905 m n.m.

Sestup dolů už byl o něco rychlejší se střídajícími se pocity vyčerpanosti, beznaděje a odevzdanosti. K autu jsme dorazili jestě ten samý den kolem 20:00 a mě se začalo honit hlavou, co jsem to vlastně prožil a přežil:D

Ale jak to pěkně shrnula Peťa: „Zážitky nemusí být pozitivní. Hlavně, když jsou silné!“

Fotogalerie ke článku