Lukas · 20. 5. 2021
Vietnamem bez plánu, aneb na pankáča
Během mého putování po jihovýchodní Asii a po měsíci stráveném v Thajsku jsem zvolil Vietnam jako svoji další destinaci pro nadcházející měsíc. Prakticky na celý leden. S mými nulovými znalostmi o této zemi a leností si cokoliv zjistit jsem se rozhodl procestovat pouze jižní část, užít si slunce, zkusit zasurfovat na divokých vlnách a vyhnout se chladnému období na severu. No, sice skvělá představa, ale plán tragický, jak se v průběhu cesty ukázalo.
Koupil jsem tedy letenku a z Bangkoku odletěl do Danangu. Jediné, co jsem tou dobou o Vietnamu věděl, bylo, že Danang by měl být vyhlášenou surfařskou lokalitou. Po příletu na letiště jsem si hned u výstupu z terminálu koupil předraženou simku a zaplatil zhruba 200 Kč na měsíc se 4 GB dat na den. První jackpot v kapse. Následně jsem si našel ubytko přes Hostelworld a dopravil se tam taxíkem za pomoci aplikace Grab. Taky pohodička. Druhý den jsem hned po ránu vyrazil vypůjčit si surf a šel na to. Ale asi takhle. První den se z natěšeného začátečníka spíše stal tragéd bojující o život v silných peřejích a odevzdaným pohledem ve tváři. Druhý den už byl trochu lepší. To pro změnu skoro žádné vlny nebyly a já tolik nepadal. Každopádně po dvou dnech jsem měl dost.
Naštěstí Danang je pěkné moderní město a má toho spoustu co nabídnout. Přes den můžete polehávat na pláži, kde všude kolem vás vylézají krabi z písku a po setmění zase všude po městě vylézají a pobíhají krysy. To je docela síla, ale zvyknete si. Mají tam totiž celkově problém s odpadky a kanalizacemi.
Zajímavou stavbou k navštívení je například Dragon Bridge, jehož hlava dragouna o víkendech plive oheň. Jednou jsem se také takhle večer, při putování městem s kamarády z hostelu, nachomýtl k postaršímu Angličanovi, se kterým jsme přátelským tempem začali popíjet místní pouliční točené pivo. Za čtyři litry piva a dvě deci rýžovice jsem posléze při odchodu platil 25 Kč. Další jackpot v kapse.
Pár dní v Danangu mi ale stačilo a já se rozhodl pokračovat v honbě za zážitky dále. V mém hostelu mi bylo doporučeno město Da Lat, tak jsem koupil jízdenku a vyrazil. Cestou mě však trochu zradila moje neopatrnost s jídlem a poprvé v životě zvracel v autobuse. Bohužel to pokračovalo i poté a pár nadcházejících dní mi nebylo zrovna nejlépe. Jsem ten typ, co kvůli experimentu strčí do pusy snad úplně vše, což se mi zde stalo osudným. Problémem je, že lidé zde vaří úplně ze všeho za nulových hygienických podmínek. Porcované maso na špalku na ulici, špinavé hliníkové hrnce, voda kdo ví odkud a podobně. Po zbytek pobytu jsem byl už opatrnější.
Da Lat je středozemní město v pohoří, kde je určitě dobré den dva zůstat. Po příjezdu jsem se ubytoval v Cam Ly Homestay, což rád zmíním doslovně. Domácí jsou neskutečně skvělí lidé a každého hosta berou za svého. Navíc Tri, hlava rodiny, se také živí jako průvodce na motorkách, a já tak měl možnost připojit se k jednodennímu výletu jeho motorkářské skupiny „vietnameasyriders“. Samozřejmě to něco stálo, ale byla to pecka. Po celém dni jízdy na vlastním skútru a pronásledováním ostřílených průvodců v těsném závěsu za nimi při nepopsatelně šíleném provozu bez jakýchkoli pravidel se už tolik nebojím o svůj život:D
Tento výlet by šel absolvovat i levněji na vlastní pěst, ale krom vodopádu a chrámů nás průvodci vzali do autentické fabriky na hedvábí, to jsem fakt čuměl, ukázali, kde a jak se pěstuje káva, navštívili jsme domácí palírnu rýžovice a nabízeli nám ochutnat tuto pálenku z nádoby s naloženým ptákem, ještěrkou a hadem dohromady. Prostě našlápnutý den od začátku do konce.
Po chvíli strávené ve středozemí mě zase přepadla chuť vidět pláže a rozhodl se tak vyrazit k pobřeží do Mui Ne. Na netu jsem se dočetl o rozsáhlých možnostech vodních sportů a jízdě na písečných dunách, což pro mne z Mui Ne učinilo jasnou volbu. No a dojmy po příjezdu na místo? Tragédie a katastrofa. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli jsem jel na správnou stranu. Všude nápisy v ruštině, před obchodem stál Děda mráz a i místní se na mě pokoušeli mluvit rusky. Neříkám, že je to špatně, ale já osobně při cestování Vietnamem vyhledával jiné zajímavosti. Ještě horší bylo, že celé městečko tvořily převážně resorty s absencí jakékoliv příjemné pláže.
Díky silným větrným podmínkám sem lidé dojíždí spíše za windsurfingem a kitesurfingem.
Chtěl jsem to taky zkusit, ale nakonec mne cena 50 $ za hodinu s instruktáží odradila. Dokonce i na ty duny mě tam přešla chuť. Ale aby toho nebylo málo, tak mě zde čekala ještě jedna past. Rozhodl jsem se strávit noc v sousedním městě, abych vypadl z turistického pekla a trochu poznal, jak to vypadá mezi místními, což mi v hlavě znělo jako bezva nápad. Ale zase to jídlo. Druhý den ráno jsem pár hodin křižoval ulicemi ve snaze ulovit něco bezpečného ke snídani, abych nedopadl jako v autobuse. Asi v 11 hod jsem svoji snahu vzdal, sedl na autobus a vrátil se posnídat zpět do Mui Ne.
Ale žádný stres. Nastal čas nechat se políbit velkoměstem, koupil jsem lístek do Ho Či Minova Města, dříve známo jako Saigon, a vyrazil. Taky dobrej masakr...nebo spíše dobrej saigon?:)
Dá se říci, že to bylo první místo, kde jsem byl donucen nasadit dýchací masku a učit se přecházet silnice. Tolik skútrů jsem v životě neviděl a to znečištění vzduchu z nich by se dalo krájet . Krom toho chodníky slouží spíše jako parkovací stání nebo pro posezení u místních varen jídla, takže není jiná možnost, než kráčet po okrajích silnice v oklopení motorek. A přejít přes přechod? Chce to potrénovat styl. Namísto přednosti vás projíždějící ignorují nebo spíše častěji i vytlačují.
Jsou zde nečekaně k nalezení i světlé stránky, a to v podobě možnosti nákupu oblečení a doplňků fejkových značek všeho druhu:).
Ho Či Minovo Město jsem spíše ale využil jako přestupní místo a vydal se na jednodenní výlet do tunelů z vietnamské války. To byl pro mne hodně silný zážitek a všem vřele doporučuji. Nejde jen o samotnou prohlídku, ale celkově i o výklad průvodce. Dozvíte se, jakým způsobem byli lidé nuceni přežívat v tunelech po 30 let, jejich jedinou potravou byla rostlina Tapioka, jak se do dnes rodí lidé s postižením kvůli chemikálii Agent Orange, kterou se Američané za války snažili likvidovat pralesy, a mnoho dalšího.
Co se týká mého náhodného způsobu plánování cesty, na výletě do tunelů jsem se seznámil se slečnou, která mi doporučila zajet na ostrovy Con Dao. Říkám si, super nápad, zní to perfektně, tak jsem zase koupil další jízdenku a dva dny cestoval do Soc Trang, odkud na ostrovy vyplouvá loď. Trochu jsem si to natáhl, abych prozkoumal okolí Mekong Delta, ale moc jsem tomu stejně nakonec nedal. Co se nestalo - po mém slavném příjezdu do Soc Trang mi bylo řečeno, že kvůli divokým podmínkám na moři loď nemůže vyplout a není jisté, kdy to půjde. Takže jsem koupil lístek zpět do Saigonu a letenku do Hanoje v tentýž den:). Prostě křížem krážem.
Všechno špatný je ale nakonec k něčemu dobrý a sever se i ve vedlejší sezóně ve výsledku pro mě ukázal zajímavější než jih. Takže hurá do Hanoje.
Hanoj sám o sobě na mne působil příjemněji než Saigon. Co se týče dopravy, tak to bylo podobné peklíčko, ale procházet si místní uličky ve dne v noci, posedět si v pouličním baru, to vůbec není špatný. Zážitkové je také sledovat projíždějící vlak v těsných ulicích mezi obytnými domy chudší části města.
Já byl v Hanoji celkem třikrát. Ne, že bych se s ním nemohl rozloučit, ale jeho poloha se nachází zhruba uprostřed mezi hlavní turistickými cíly.
Po pár dnech v hlavním městě jsem se opět odhodlal podívat se k moři a vyrazil na ostrov Cat Ba. Jde prakticky o totéž, jako je proslulá Ha Long Bay, jen to ještě není tak turisticky profláklé. Na toto místo je dobré si vyhradit dva celé dny. První den jsem se zúčastnil celodenního výletu na lodi se skákáním do vody z paluby, návštěvou opičího ostrova, plaváním v jeskyni, plavbou na kajaku, prostě super.
Druhý den jsem si půjčil skútr, celý den strávil v národním parku a prozkoumal i zbytek ostrova.
Bohužel jsem tuto část výletu musel absolvovat sám, jelikož můj parťák předchozí večer spořádal příliš mnoho veselých balónků, alias Laughing Gas, a měl docela slušnou psychoopici.
S mezizastávkou opět v Hanoji jsem dále pokračoval na pár dní do hor do Sapy. Lze sem dojet i z Cat By přímým spojem, což by samozřejmě bylo daleko jednodušší, ale já svůj cestovatelský plán opravdu utvářel za chodu.
Sapa je takové to „must see“ místo. Sice extrémně turistické, ale co se dá dělat.
Po příjezdu do Sapy každého hned začnou nahánět místní dámy s koši na zádech, aby se nabídly jako průvodci na túry po okolí. Já se rozhodl šetřit a zvolil vysokohorskou turistiku na vlastní pěst. No jo, ono by to všude jinde bylo v pohodě, jen tady vám nikdo nedá nějakou použitelnou mapu a google maps jsou zde také naprosto k ničemu. Naštěstí perfektně fungují mapy.cz, které zobrazují pěšinky takřka do všech detailů. Pouze na konci jsem trochu zabloudil a musel se prodírat napříč bahnitým rýžovým polem a brodit se přes řeku. Ale pro pořádné zážitky se musí trochu trpět.
Návštěva Sapy ale také není jen o turistice a impozantních výhledech na rýžová pole, ale hlavně o návštěvě horských vesnicích a poznání života místních lidí, který opravdu není jednoduchý. Místo bot obyčejné pantofle, místo hraček pneumatiky, místo sladkostí nasekaný stonek cukrové třtiny a voda pouze z horských potoků.
Po pár dnech v horách jsem si to namířil zpět do Hanoje, kde jsem ukončil své vietnamské putování. Po zhruba měsíci v téhle zemi jsem pochopil, proč spousta lidí utíká za lepším životem do zahraničí, a musím říci, že na jejich místě bych to udělal stejně. Jedním z důvodů je například i zdravotní péče, kde se musí platit za ošetření předem. Čili „bez peněz do nemocnice nelez“, což je v chudé zemi docela problém. Dále je to zpoplatněné studium, které si většina lidí také nemůže dovolit.
No a teď asi nějaké to moudré shrnutí na závěr. Co se týče plánování, tak nikdy nezačínejte cestovat od prostředka, je to fakt pitomost. Dále také není úplně od věci se před cestou do jihovýchodní Asie podívat, jak funguje „bidetová sprcha“, ať z toho pak nejste překvapeni.
