Triglav - cesta do mýho nebe a zpět

Moje první zkušenost s ferratou, co vlastně ani ferratou není. Ale přímo tady začala moje láska k Julským Alpám.

Chtěla bych vyprávět příběh z léta roku 2018, pro mě to bylo dost složité období. Moc práce, těžkej rozchod a taková spirála blbejch příhod na sebe těsně navazujících. Chtěla jsem zmizet, utéct a udělat něco tak, jak do té doby ne. Moji přátelé v té době nebyli nijak akčně založení, a tak ani nevím jak, ale mě napadlo, že zajdu do cestovní kanceláře, která se specializuje na aktivní formy zájezdů. Paní v kanceláři jsem řekla: "Chci jet pryč. Někam, kde je to hezký." Paní na to: "Jezdíme na Triglav, je to vícedenní přechod s výstupem na nejvyšší vrchol Slovinska." Já: "To nevím, jestli zvládnu, nikdy jsem nic podobného nepodnikla." Ona: "Určitě to zvládnete." Tak sem jí uvěřila.

Aby toho nebylo málo, tak v předvečer odjezdu jsem byla v práci, kdy jsem pracovala jako servírka a po dlouhé šichtě jsem se vracela domů a tak nějak se stalo, že jsem z toho dlouhodobého vyčerpání a neštěstí v autobuse usnula a pak se taky probudila a taky nešťastně zjistila, že jediný, co mi zbylo je telefon a diář, který jsem držela v ruce. Kabelka a s ní doklady, klíče a nový boty na výšlap v čudu. Super. Takže místo balení, nákupy potřebných věcí a hlavně nových zámků k domu. Teď mám jako odjet, vždyť nemám ani občanku!? Do toho zprávy od bývalého kluka, nálada fakt na odstřel. Ale...

...nakonec nasedám do toho busu směr Slovinsko, akorát když o pár hodin později jsem z něj vypadávám, necítím se na to ready. Ani nikoho neznám, ani se nemám s kým bavit. Co jsem to zas udělala? V hlavě si promítám všechny kontakty, komu můžu zavolat, ať pro mě přijede. A vymýšlím, proč ten výšlap nemůžu dát. A jak tak přemýšlím, tak jdu. A jak jdu, tak zjišťuju, že jsem už na kopci a že je to zatraceně pěkný. A najendou to není za trest. I po tom neúspěšným pokusu navázat kontakt s partou holek, mě to neodrazuje. Pak slyším borce, jak se baví o divadle! To je moje šance. Kromě hor, miluji divadlo a tak se, možná trochu nuceně, zapojuju od hovoru. A ejhle, najednou mi nabízí jejich oříšky a já jim svou kořalku a asi jsme kámoši. Ostřílení borci, co jdou tenhle trek podruhé, kráčí tou nádhernou přírodou a v závěsu plápolám já. Fyzička žádná, jazyk na vestě, špatně sbalený batoh. Ale vím, že druhá polovina skupiny je někde daleko vzadu a já se v těch horách nechci ztratit. Tak dupu dál.

Moje představa o tom, že přežiju výlet o energetických tyčkách, se mi už tolik nelíbí. Mám hlad jak pes. U první horské chaty už vysoko v horách mám hroznou chuť na Coca-Colu, kterou normálně nepiju. Za třetinku té přeslazené vody dávám paní asi 80 Kč. Čumím sama na sebe, jakože co dělám. Kluci vyráží, tak já taky.

Docházíme na chatu Triglavski dom na Kredarici, a jediný na co myslím, je jídlo. Platím na naše 200 Kč za studené těstoviny se zeleninou z konzervy. ach jo, dám si tedy radši to pivo za stovku. Instruktoři zatím dorazili, jdu se učit vázat sedák a základ pohybu na ferratách. Přitom koukám na vrchol, na který zítra polezu. Vždyť je to kolmý ta stěna, si říkám. To teda fakt nevím, jak tam polezu. Dám si pivo. S klukama už jsme fakt parta. Čas jít spát, tak lezu na jakousi pryčnu, kterou sdílím jěště s dívkou, se kterou jsem si předtím neměla, co říct. Trochu se o ni bojím, protože mívám dost divoký spaní.. 

Ráno se budím skoro poslední, tak mám napilno. Snídám tyčky. Možná ještě spím, když vyrážíme, protože jsem úplně v pohodě. A tak zase jdu a jdu s borcama a není to tak těžký a je to neskutečně krásný. Na vrcholu jsme na sebe pyšná. Ale nejvíc v pohodě je náš průvodce, kterému je už hodně let. Koukala jsem už v údolí, že si nese místo pláštěnky deštník, ale v momentě, kdy na vrcholu hory rozbalí kafe a rum, tak vyloženě čumím.

Průvodce nám říká, ať si jako nemyslíme, že jsme šli nějakou ferratu, že umíme lézt po horách (je pravda, že jsem potkali hodně lidí snad jenom v nazouvákách a v riflách). Zárověň ale dodává, že na Triglav vede ještě jedna cesta a ta už by se ferratou nazvat dala. Shodujem se s borcama, že to zkusíme. Vlastně vůbec nevím, jak mám lézt, ale prostě se snažím nespadnout. Celá se třepu, ale nevím, zda strachem anebo štěstím. Nemyslím na nic, jenom na tom, kam správně umístit nohy a kam ruce. Nemyslím na ty problémy, co zůstaly dole v údolí a jenom vnímám tu krásu a přitom brutalitu toho šutru. Jsme dole a kolem mě je sníh. To je poprvé, co vidím sníh v srpnu. Docházíma na chatu Dom Planika pod Triglavem, dávám si pivo. Průměrné slovinské Laško je božským mokem. Nejhorší část je návrat po suťovisku. Na naší chatě, kde jsme spali i první noc si dávám studený guláš s polentou. Je to fakt nechutný, dávám si pivo. Tohoto dne jsem se zamilovala do Julských Alp, od průvodce si nechám vyprávět o okolních horách a i když je to v podstatě holý rozchrastaný šutr, tak to je jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byla. Jsem fakt šťastná. Jdu spát.

Zase je ráno a my jsme nabalení v plné polní a po snídáni (u mě čítající tyčinky) vyrážíme směr údolí. Kluci se chtějí trhnout a jít místo po cestě ferratou. Nevím, jak to půjde s tím batohem, ale přece neopustím svoji partu! Docházíme na začátek lana, kde taky končí země. Nebo apsoň tak to vypadá. Mám strach, tak klopím posledních pár kapek kořalky. Je to zároveň nádhera a zároveň síla. Jdeme trasou přes Visokou Vrbanovu špicu, dál na Spodnja Vrbanova špica do údolí Kot. Na cestě jsme potkali 2 lidi v protisměru. S batohem to nakonec není tak hrozné, tyčky sem již všechny skoro snědla, kořalku vypila a nic jiného sem neměla. Ke konci už mi kluci utíkaj, ale zase mi dole v hospodě objednaj pivo a teplé jídlo, které dokonce i nějak chutná! Chci tu zůstat, ale už pro nás jede bus. Ach jo... ale další z průvodců vytahuje zašitou kořalku, jeho manželka se ne něj nekouká nadšeně, ale já si myslím, že bude ještě sranda. Dorazili jsme k jezeru Bled, dáváme koupačku. Začíná pršet a já plavu v tom jezeře a přijdu si nesmrtelná a pyšná. Nasedáme a jedeme do Brna. A já se přitom už těším, až se do Julek vrátím..

... tak tohle byl moje první setkání s Julskými Alpami, ferratou a klukama. S těma kluka jsem pak podnikla ještě pár výletů i přechod Tater a jsme přáteli dodnes. Na ferratech už nemusím klopit kořalku a do Julek jsem se na ty "kopce", o kterých jsem snila při vyprávění průvodce, taky vrátila. Ale o tom zase jindy..

Fotogalerie ke článku