Bosna a Hercegovina

2021

Sobota ráno, poslední týden v srpnu a my balíme naši dodávku, co teď 8 dnů bude mým a Honzovým domovem. Vyjíždíme z Brna směr Bosna a prší. A to vydrží až do Tuzly. Na mapě jsem objevila super kemp, kde přespíme. Až na to, že když tam dojedeme, zjistíme, že ten kemp je zavřený. Tak přespíme před jeho branami, protože jinak je to kolem Tuzly zastavěné domy anebo fabrikami. Představa, že to zaparkujeme na odlehlém místě se s rychle přicházející tmou rozplývá. Vracíme se zpět ke kempu, kde si už místní mládež dopřává hlasitý večírek, ale jsme tak k.o., že nám to vůbec nevadí.

Ráno zkoukneme centrum města, pořád prší. Pro začátek se rozhodneme se vyrazit na jihovýchod. Vlastně toho chceme objet za týden co nejvíce. Začínáme tím nejsmutnějším. Místo Srebrenica je připomínkou války v Bosně. Sklopenou hlavou vyjadřujeme lítost nad masakrem, který je považován za jeden z největších v Evropě od konce druhé světové války. Zemřelo zde odhadem 8 tisíc lidí... Smutné místo.

Dalším městem v plánu je Sarajevo. Sem jsem se již dlouho chtěla podívat. Město, kde i po téměř 40 letech od konání olympijských her koupíte připomínkové předměty. Ze Srebrenice jedeme přes Sokolac se zastávkou v restauraci Pogled, kde si fakt potvrdím, že místní kuchyně nebude pro mě a jak je příjemný, že se v českých hospodách nekouří. Dorazíme do Sarajeva, stavíme se do obchoďáku, abychom koupili SIM karty a snídani. Zabydlíme se v kempu v Illidži kousek za městem. Tramvají do centra města je to cca půl hodiny. V kempu parkují jenom tři auta. My, Italové a Dáni. Je po sezóně, takže ve sprše teče jenom vlažná voda. Vypadá to na otužování.

Sarajevo je hezké město s nádechem historie a orientálnosti. Zní tu muslimské modlitby a voní káva. Projdeme skoro celé město a taky centrum dění – místní trh, kde nakupuji magnetku s námětem olympijských her. Sem tam kde to jde si dáme pivko a kde to nejde, tak skvělou kávu. Míjíme věčný plamen a totálně promrzlí jedeme zpět „domů“. Počasí nám teda fakt moc nepřeje.

Další den nesmíme minout historické muzeum Bosny a Hercegoviny v Sarajevu, které se věnuje hlavně válce. Zdálo by se, že tento výlet je trochu pochmurný a smutný, ale je důležité si připomínat všechny události. Jestliže pojedete do Sarajeva, doporučuji tohle místo nevynechat.

Pokračujeme na asi nejznámější místa u Sarajeva. Opuštěné rozpadlé bobové dráhy z olympijských her kousek za Sarajevem. Další rada pro ty, kteří pojedou do Bosny autem je: nevěřte mapám, když Vás tahají po vedlejších uličkách. Několikrát se nám stalo, že jsme jeli na jedničku do kopce, až se ze silničky stala polní cesta, a nakonec nám zatarasily cestu krávy. A ty pohledy místních, když se snažíte s dodávkou vyjet skoro do kolmého kopce mezi miniaturní domečky...

Ještě před bobovou dráhou, která už dávno není bobovou dráhou, vyrostl zábavní park a podle staveniště jako přípravu pro rozšíření se mu i daří. Máme plné zuby města, je na čase vyrazit za přírodou.

Míříme k hranicím s Černou Horou, do národního parku Sutjeska. Cílem je kemp stejného jména. Po cestě potkáváme u silnice spoustu toulavých psů, chodce na úzké silnici a také pár odvážných cyklistů bez osvětlení. Když se začne šeřit a viditelnost je ještě horší, tak už ani nehlásím Honzovi jako řidiči, co všechno jsme minuli, čeho si ani on nestačil všimnout. Je snad zázrak, že jsme nikoho nesejmuli.

V kempu si dávám to, co každý jiný den. Čevapi a zeleninu. A pivo. A pak další. Nikšičko je jako voda, dobře se pije.

Ráno vyrážíme do sedla Prijevor, což je šílená prudká rozbitá lesní cesta. Podle mapy máme být nahoře za 20 minut. Jedeme hodinu a půl. Ale stojí to za to. Nahoře v sedle stojí pár „bydlíků“ a místní muž tam pase krávy. Prohodíme s ním pár slov, angličtinobosenštinočeštinou si rozumíme. Je konečně krásně a nám je taky krásně. Koukáme na nejvyšší bod v okolí. Bosanski Maglić. Vedou na něj dvě cesty. Ta ze strany Bosny je dost exponovaná a my s sebou nemáme ferraťáky, tak se rozhodneme pro pěší verzi ze strany Černé hory od jezera Trnovačko. Přechody hranic v rámci národního parku jsou povolené. Sbalíme batohy na dva dny, dáme pá naší dodávce a jdeme.

V podstatě procházkou se dostáváme k jezeru. Stojí tu malá chajda a místní správce na nás hned pokřikuje, jestli nechceme něco na pití. Koštujeme jeho pálenku s bylinkami, co nasbíral okolo. Na louce u jezera jsou dva stany a my. Je už odpoledne, takže se rozhodujeme, že přespíme a vyrazíme hned zítra ráno. Škoda, že jsem sbalila pouze jednu láhev vína. Asi budeme muset ještě za správcem na pivko, co chladí u pramene. Posloucháme jeho historky a je to hezký večer u jezera.

Ráno v osm už šlapeme do kopce. Hned na začátku cesty se k nám přidává malé kotě. Včera nám správce povídal o místních kočkách, co chodí s turisty po horách. Ale tohle je malý tříměsíční kocour. Snažíme se ho zahnat, ale nepomáhá to. Doufáme, že to za chvíli vzdá. Ale drží se nás a statečně šlape do prudkého kopce. Je zataženo, nemá být tak hezký den jako včera. Stavíme na svačinu, kotě je celkem dotěrné, nakonec vyžebrá kousek salámu, ale spíš se bojím o jeho střeva. Pokračujeme, kotě mňouká chvíli víc, chvíli míň. Sem tam jej vezmu do náruče, když už vypadá, že nemůže. Oblaka se trhají a vypadá to na hezký výstup na vrchol. Poslední exponovanější úsek to kotě dává skoro lépe než já. Jsme na vrcholu. Najednou přichází velký mrak, takže nic nevidíme. Chceme jít rychle dolů, ale kotě se nám ztratilo. Musíme ho najít a pak jdeme. Po cestě dolů už se nechá více nést a my jsme na tohle kotě hrdí. U stanu jej necháme dojíst našeho tuňáka v konzervě, ale jen co se sem přihrnou další turisti, bere čáru a nemňoukne ani ahoj, když máme sbaleno a odcházíme vstříc novým dobrodružstvím. Kotě dobrodruh.
Když se vracíme autem ze sedla Prijevor zpět do údolí, stavíme se podívat na vodopád vysoký 75 m jménem Skakavac, který je uprostřed pralesa Perućica. Bývá označován za jeden z posledních pralesů v Evropě.

Další den míříme více na jih, hned za průsmykem nás ofoukne mořský vánek. Konečně teplo. K moři však nedojedeme, míříme do vyhlášené vesnice Blagaj, kde vyvěrá řeka Buna a je zde starý klášter dervišů. Krásné, avšak velmi turistické místo.

Pokud si stejně jako já neradi půjčujete cizí oděvy, přesněji pokrývky hlavy, není od věci si vzít vlastní šátek na zahalení. Se správným zavázáním Vám místní ochotně pomohou.

Na místním hřbitově potkáváme bandu divokých štěňat. Dáváme jim najíst a napít. Chci si je vzít domů, prosím Honzu, že klidně jenom jednoho a může se jmenovat Ibrahimovovovovovvić, nebo po komkoliv na tom hřbitově. Nelze.

Pokračujeme do nádherného Mostaru. Historické místo rozdělené řekou na dvě části. Jedna strana je muslimská a druhá křesťanská. Od své bosenské kolegyně jsem se však dozvěděla, že nejen město je rozděleno, ale celý život je rozdělen podle náboženství. Dokonce existuje škola, která je pod jednou střechou, ale je rozdělená podle náboženství a nerado se vidí, když se děti míchají. Zvláštní. V tomto městě se nezdržíme dlouho, turistů je tu na náš vkus přespříliš. Přijeli jsme, viděli jsme, odjeli jsme.

Jako další místo na spaní vybíráme Blidinje jezero, kam podle mapy vede silnice přímo z Mostaru. Ta z ničeho nic ale končí a je z toho offroad v lese. Trocha adrenalinu v té naší velké krabici. Po příjezdu k jezeru zjišťujeme, že místní kempy už dávno nefungují. Parkujeme tedy náš „domeček“ na nejhezčím místě u jezera s výhledem. Hned také získáváme celou smečku štěkajících zvířat, kteří se nás drží celou cestu, než dorazíme do místní hospody, kde stejně nevaří. Tak dáváme pivo a psí gang to mezitím vzdává. Teda dokud nejdeme po cestě zpět k autu, kde potkáváme jinou smečku. Všechny si je chci vzít. Nelze.

Ráno u jezera je nádherné, naši chlupatí kámoši spí vedle auta a čekají až vstaneme. Loučení je těžké, myslím, že nejvíc pro mě. Pár vytrvalců za naší dodávkou běží, ale po cestě vyčenichají zase něco zajímavějšího...

Zastavujeme u známého jezera Ramsko na oběd, dáváme čevapi. Pak míříme do Jajce, na vodopády. Staré město, které zase voní kávou a mísí se tam hluk z přeplněného tržiště. Vyšlápneme na starý hrad a pak na zmizík, je tu plno turistů. Už je dost hodin a nevím, kde budeme spát.

Stavíme u jakéhosi stavení u řeky a zjišťujeme, že to je snad vodácký klub. Můžeme se u nich vykoupat, ale na oplátku musíme pomoct borcovi koupit Bitcoiny, což mě nejen překvapí, ale hlavně nevíme, jak na to. Večer je zde oslava narozenin a ráno přijedou bagry. To jsme se teda moc nevyspali. Balíme a jedem dál. Míříme na Stari grad Ključ, který hlídá další osamělý chlupáč. Dostane pohlazení, vodu a jedem dál.

Poslední zastávkou je město Bihać, které je známé krásnou okolní přírodou. Poslechneme si muslimské svolávání k modlitbě a zase musíme jet. Na poslední místo tohoto výletu, kam se vracím po 2 letech a nepoznávám ho. Željava. Ikonické místo zarostlého letadla je nyní již vysekané a stojí u něj cedule EU s jakýmsi projektem. Stavíme před hangáry a jdeme dovnitř. Je tam teda pěkná kosa a tma. A taky se nás drží takový zvláštní pocit, necháme partičku italských mladíku jít dále do podzemních chodeb a vracíme se. Druhý hangár je zasypaný a plný nepořádku, jsme blízko hranic. A já stále myslím na povídky o nevybuchlých nášlapných minách. Vlastně jsem překvapená, že za celou dobu jsme v Bosně a Hercegovině potkali jen snad dvě cedulky s varováním na možné miny v okolí. Ne, že by mě to ale mrzelo. Válka je stejně pořád tak trochu cítit všude. Rozstřílené vybydlené domy, jejichž majitelé už se nikdy nevrátí, jsou na každém rohu. I uprostřed měst. Vyvěšené vlajky na domech. Přestříkaná a přepsaná azbuka anebo latinka, to záleží, v jaké části se právě nacházíte. A přitom nádherná země...

Smekám před historií a krásou přírody BiH. Škoda, že jsme na to měli jenom 8 dnů ♡

Brno → Tuzla → Srebrenica → Sarajevo → Tjentiště → Bosanski Maglić → Perućica → Blagaj → Mostar → Blidinje jezero →Ramsko jezero → Ključ → Bihač → Žejlava (HR) → Brno

Fotogalerie ke článku