Stáž v Rusku: Ну Давай !))

Dlouho jsem přemýšlel, jak a vůbec jestli se s tímto veřejně svěřit. Ale s odstupem času jsem se rozhodl, že krátký a trochu vyfiltrovaný popis mého absurdního půl ročního života v Rusku by mohl být relativně neškodný…. Jmenuji se BB a tohle je můj příběh.

Psal se rok 2014 a já byl v té době studentem druhého ročníku doktorského studia na nejmenované technické univerzitě v nejmenovaném městě v Brně. Jendou takhle na jaře téhož roku jsem dopoledne seděl v kanceláři s hlavou zabořenou ve stole, oddychoval a přemýšlel, kam bych se zase mohl zajet podívat do světa. Po obědové pauze jsem se chystal si zase trochu zapřemýšlet, když v tom jsem zaregistroval nový email ve své schránce. Doručená zpráva obsahovala nabídku stipendií půl ročních výzkumných stáží na ruské univerzitě dle vlastního výběru. Nebylo nad čím váhat. V mžiku jsem kontaktoval svého vedoucího a dobrodružství bylo na světě.

Konečně bylo veškeré to nekonečné zařizování a papírování za mnou a já se mohl začátkem října vydat do Ruska. Odcestoval jsem tedy do Iževku, hlavního města Udmurtie, kde mne již očekávali na Státní technické univerzitě Kalashnikov. Ano, univerzita byla pojmenována podle slavného konstruktéra zbraně AK 47.

Letadlo se mnou v Praze odlepilo od země a zamířil do Moskvy, neboli do srdce země neomezených možností, kde mne čekal přestup na noční vlak. Během letu jsem ještě vytáhl z kapsy zmačkaný papír s azbukou a pro jistotu si opakoval, jak vlastně ty písmena vypadají. V té době jsem prakticky Rusky neuměl ani pozdravit.

Po příletu mi do odjezdu vlaku zbývalo ještě zhruba jedenáct hodin, takže plán byl jasný - dostat se z letiště co nejrychleji na nádraží, odložit si tam kufr a podívat se po okolí. Tak fajn. Po chvílí zmateného pobíhání po letišti, ve snaze najít cestu k expresu do centra, jsem se rozhodl nechat si poradit na informacích. No, paní za přepážkou na mě vykuleně hleděla a pak se mi svojí lámanou angličtinou snažila popsat ten správný směr. Nějak jsme to zvládli a já si bláhově myslel, že jsem z nejhoršího venku.

Po opuštění mezinárodních prostor letiště zmizely veškeré nápisy v angličtině a já se tak musel cestou na nádraží orientovat pouze pomocí mého zmuchlaného papírku s azbukou. Ale dal jsem to. Po příjezdu na nádraží jsem se ihned vydal najít místo pro odložení kufrů. Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, nikde nic. Automaticky jsem s mým problémem zašel na informace, jenže...v celém okolí nikdo nemluvil anglicky. Ale vůbec nikdo. Já ze sebe nebyl schopen vydat slovo rusky, oni zase slovo anglicky. Takže, jak to pak dopadlo s mým perfektním plánem? Dalších deset hodin jsem, jako trubka, seděl na nádraží s kufrem vedle sebe a zoufale čekal na odjezd.

Chlad, sychravo a chlad. To „vše“ na mne v Iževsku čekalo. Po příjezdu na nádraží jsem byl v doprovodu univerzitní asistentky ubytován na kolejích a vyčkával, co se bude dít dál.
V průběhu prvních tří dnů vyčkávání jsem si už udělal pár přátel a společně vyrazili do jedné místní kavárny, alias antikafe, která se posléze stala mým druhým domovem a kde jsme se s kamarády pravidelně celého půl roku scházeli i několikrát týdně.
Jenže, hned při mé první návštěvě jsem této kavárně potkal Ksušu, což značně ovlivnilo celý průběh mé stáže. Dál ale tuto část příběhu trochu odfiltruji. Myslím, že by mi zde ani sepsání několika knih nestačilo:).

Uběhlo pár týdnů, začalo sněžit a já stále čekal na to, co se bude na univerzitě dít. No, nedělo se celkem nic. Ale abych nezahálel, začal jsem alespoň s výukou ruštiny a s praktickými konverzacemi po barech.
Jednou jsem takhle šel s Ksušou do klubu a abych ji ukázal, že mám velké srdce, vzal jsem ji k baru a objednal dva panáky vodky. Čekal jsem, jak si s nimi pěkně přiťukneme, ale ona namísto toho přiobjednala další čtyři. Samozřejmě jsem nemohl projevit slabost a stejně jako ona jsem do sebe kopl všechny tři naráz. Popravdě, měl jsem co dělat, abych to ustál.

Tento systém odborné stáže se mi čím dál více začínal zamlouvat, až zhruba po měsíci pilného studia ruštiny jsem obdržel onen email: „pane Komendo, rádi bychom vás pozvali na naši fakultu, abychom se poznali a vy se nám tak mohl představit v rámci svého výzkumu“. Nebylo úniku.

Na univerzitě jsem byl seznámen svým místním vedoucím a jeho kolegy, kteří mne zde měli na starost. Kupodivu nikdo z nich opět nemluvil anglicky. Ale taky jsme to zvládli. Po dokončení své prezentace před studenty jsem se ubral zpět na koleje a můj život se ihned vrátil do zaběhlých kolejí. Škola si mě zase dalších pár měsíců nevšímala a můj ruský sen tak pokračoval dál.

Zřejmě to může působit jako nudný a proflákaný čas, ale opak je pravdou. Kurzy ruského jazyka, sporty, výlety, kulturní akce, večírky…život to byl opravdu bujný.
Za mých dřívějších studijních let mě vždy zajímalo, jaké by to bylo vydržet chodit na večírky týden v kuse, pěkně sedm dní v řadě za sebou. Zde v Rusku jsem si vyzkoušel, jaké to je chodit za nočním životem v tahu po dobu několika týdnů.
Po tom, co mi časem občas začalo podivně bušit srdce a točit se hlava, jsem se rozhodl, že by bylo rozumné alespoň nedělní večery zůstávat doma a udělat si trochu pauzu.

Čas ubíhal neúprosným tempem a než jsem se naděl, byly tu Vánoce. Rusko je země s pravoslavným náboženstvím a tradice se oproti našim trochu liší. Vánoční strom, neboli jolku, zdobí na Nový rok, během kterého jim dárky naděluje Děda Mráz. Slaví se spíše v rodinném kruhu, tak jako my na Štědrý den. Pravoslavné vánoční svátky pak přicházejí začátkem ledna.

Touto dobou jsme už vlastně byli i taková dobrá parta tvořená mnou, korejcem, amíkem a místními kamarádkami.

Tradice jsou tradice a toho jsme se s přáteli snažili držet. Vytáhl jsem pilku z KPZtky, „vypůjčili“ si koberec z ubytovny a vyrazili do lesa hledat náš vánoční strom. Po chvíli brodění se v hlubokém sněhu nás upoutala malá jedle tyčící se uprostřed nenápadného paloučku. Hned jsme ji tedy fikli pilkou, zamotali do koberce a nenápadně, jako mrtvolu, ji propašovali napříč sídlištěm. K tomu kuchli kapra z obchoďáku, nachystali bramborový salát a Štědrý večer byl jako vyšitý. Jo, pěkně na český styl.

Po pár dnech odpočinku přišla nevyhnutelně i oslava silvestra. Samozřejmě jsme to pojali svým stylem, nakoupili pár lahví vodky, šampaňské a rachejtle. Chvíli jsme s přáteli slavili na bytě a před půlnocí se vydali na divokou oslavu k jolce na náměstí. Tedy alespoň divokou v našich představách. Opak se však ukázal pravdou. Měl jsem pocit, že jsme po celém městě jediní, co pobíhají venku s alkoholem v rukách.
Pro podpoření atmosféry jsme se rozhodli zahájit odpočet času nakoupenými rachejtlemi. Já si pořídil klasickou svíci, ta co plive barevné zášlehy a je možné ji držet přímo v ruce. Nebo jsem byl alespoň přesvědčen, že je to ono. Ruská verze tohoto ohňostroje se ale značně lišila. Chytil jsem svíci, zapálil, napřáhl se… a nestačil se divit.
Místo zášlehů začali létat dělové koule, které vybuchovali ve vzduchu mezi paneláky. Třepali se mi kolena stejně, jako okna okolních domů a při každém trhnutím v ruce od výstřelu jsme si se smrtelným výrazem ve tváři představoval, jak budu za chvíli běhat se síťovkou po městě a hledat chybějící části ruky.
No, po ohňostrojové show jsem na uklidnění odbouchl šampaňské, ale ihned mnou přišel policista s tím, že se na veřejnosti nesmí pít a já byl donucen vyhodit láhev do koše. Prostě past vedle pasti.

V průběhu ledna, kdy teploty lítaly ze dne na den i o desítky stupňů, za mnou přišla kamarádka Ann, že by mne ráda pozvala do báně ke své babičce na vesnici. Báňa je označení pro ruskou saunu. V podstatě ji má na zahradě postavený každý a rusové ji užívají pravidelně několikrát do týdne.
Já byl v sauně naposledy před rokem, tak mi to přišlo jako výborný nápad a zajímavá zkušenost a tak jsem pozvání bez váhání přijal.
To jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.
V podvečer, při příjezdu na vesnici k její babičce, byla venkovní teplota -30°C. Fakt zima.
Na první pohled jsem myslel, že je se jedná obyčejnou dřevěnou kůlničku uprostřed dvora, ale záhy jsme si všiml stoupajícího dýmu z hliněného komínu.Báňa byla vytopena, připravena a my mohli vstoupit dovnitř.
Pro důvěryhodnější výstižnost následujícího zážitku použiji trochu rozšířenější slovní zásobu.

Seděli jsme uvnitř na dřevěné lavičce, žár jak prase a ze mě teklo jako z vola. Ann byla v pohodě, usmívala se a po chvíli se mě zeptala, jestli nechci „napářit“. Úplně jsem nevěděl, co si pod tímto pojmem představit, ale poslušně poslušně jsem to odkývl. „Lehni si na břicho a uvolni se“ řekla. Vzala do ruky svazek březového proutí a začala mě s ním šlehat po zádech. Já cítil, jak mnou prostupuje žár skrz na skrz a pomalu jsem začal zhluboka oddychovat. „Je to dostatečně teplé?“ zeptala se. Fakt sem se potil jak to prase, tak jsem se ji snažil naznačit, že je to teplé celkem dost. Ale Ann mi to zřejmě nevěřila. Vzala naběračku vody a chrstla ji na rozpálená kamna. V tu chvíli se po celé sauně rozlila rozpálená pára a já měl pocit, že mi sleze kůže z těla.
Pak jsme se prohodili a já začal liskat ji. Zatím co Ann ležela na lavici a užívala si šlehání, já tam stál jako ohnutá troska s hlavou v úrovni kolen, protože v tom žáru nešlo existovat v narovnané poloze. Konečně jsme vyšli ven se trochu ochladit.
„Skoč do sněhu!“.
„Cože?“
„Jo, skoč do sněhu!“ Čapla mě za ruku a už jsem tam letěl. Prvně zapředu a pak na andělíčka zezadu.
Následně jsme co nejrychleji zaběhli zpět do báně. Na místo okamžitého ohřátí se ve mně zmocnil pocit sevřeného hrudníku a já začal lapat po dechu. „Jsi v pohodě?“ zeptala se Ann. Přestal jsem si raději hrát na hrdinu a přiznal, že tak úplně ne. Dalších 15 min jsem strávil postáváním venku, v těch - 30°C, pouze v žabkách a plavkách a snažil se to rozdýchat.
Za nedlouho jsme seděli opět uvnitř na dřevěné lavici a já cítil, jak teplota pomalu klesá. Myslel jsem, že nejhorší je za mnou. „Pojď, teď se musíme opláchnout, klekni si tady.“ Trochu jsem znejistěl, ale co jsem mohl dělat. Klekl jsem doprostřed sauny na dřevěnou podlahu a čekal, co se stane. Ann, nevím odkud, vytáhla kýbl vody s kusy ledu a celé to na mne chrstla. To jsem málem kviknul.

Blížil se konec ledna, když se u mne v emailové schránce objevila pozvánka z univerzity, abych se zúčastnil výzkumného měření v externích laboratořích.
O pár dní později jsme se tedy potkali, před prostorami laboratoře, s mladými výzkumníky a šli dovnitř. Zhruba po půl hodině, kdy mne provázeli budovou, přiběhl zadýchaný vrátný a začal něco hrozně důležitě řešit. Nakonec mi bylo řečeno, že jako cizinec se v těchto prostorách nesmím nacházet a byl jsem vyveden ven. Hrozná sranda. Někdo by z této situace mohl být dotčen, pro mne to bylo spíše úsměvné a osvobozující.

Čas šel dál a krom „praktikování“ ruského jazyka jsem samozřejmě zkoušel i nejrůznější aktivity. Chtěl jsem například začít chodit plavat. Bohužel jsem to musel vzdát, protože po mně na bazénu chtěli milión lékařských prohlídek, abych mohl být vůbec vpuštěn dovnitř. Zkoušel jsem chodit na parkur pro začátečníky, ale po několika lekcích jsem skončil. Na ruský způsob výuky jsem byl příliš křehký. Totéž platilo pro lekce boxu, na které jsem se jednou zašel podívat. Dokonce jsem byl dvakrát ve fitku, ale prostředí na mne bylo příliš rezavé. Fakt jsem se snažil, ale občas mi připadalo, že nemám jít kam jinam než do baru.

Co se tedy sportu týče, nakonec to vyhrálo bruslení. Na stadiónech jsem byl pomalu pečený vařený. Díky nekonečně dlouhému zimnímu období je bruslení celkově asi nejpopulárnější aktivita.
Mimochodem, byl jsem poučen, že roční období se v Rusku dělí na tři části: období sněhu, období tání a na chvíli léto. Nic mezi tím.

Není to fár, ale všechno musí jednou skončit. Konec března byl za dveřmi a tím i můj návrat domů. Popravdě jsem si ani nedokázal představit, že bych měl toto místo pomalu začít opouštět. Po loučení se s přáteli, které probíhalo v podstatě celý měsíc, následovalo rozloučení i na univerzitě s mým výzkumným týmem. Zaklepal jsem na dveře pana profesora, neboli mého zdejšího vedoucího, vešel dovnitř a oznámil, že nadešel můj čas a já přišel říci sbohem.
„A kdo jste?“ zeptal se pan profesor. To jsem se trochu zasmál. Připomněl jsem mu tedy, že jsem tu byl půl roku na stáži a že už odjíždím domů.
Myslím si, že na univerzitě měli špatné svědomí z mého chabého zapojení do výzkumu a tak mne připsali jako spoluautora jednoho odborného článku, který je dodnes někde v Rusku k nalezení. To není špatný výsledek, ne?:D