WINGING: The Endless Rail

Seznamování se s místními, heckování se do jejich způsobu života a kultury, bourání mýtů a stereotypů…tak přesně o tomhle byl trip týmu Winging napříč Ruskem po trati Transsibiřské magistrály Vladivosto – Moskava alias 9288 km vlakem v nuceném pokrytí potu, alkoholu a skvělé nálady v průběhu července 2017.

A jak to celé začalo? Po nějaké době sledování zpráv už nás nebavila politická masáž a přestřelka mezi západem a východem a rozhodli jsme se podívat mezi místní obyvatele na vlastní pěst. Provázela nás idea jít co nejvíce proti proudu standardní formy cestování po památkách, turistických značkách a vysílat za chodu toto naše dobrodružství pro naše přátele po sociálních sítích.

Jelikož náš plán přejet poměrně velký kus země znamenal, že spolu budeme trávit 24/7 od začátku do konce, bylo nutné sestavit tým lidí na „stejné vlně“, abychom se vyhnuli ponorce a jiným trudomyslnostem. Tento první bod výpravy se nakonec povedl na výbornou a náš tým ve složení tří Čechů Lukáše, Jirky, Víti a Američana Paula mohl vyrazit.
Druhým bodem bylo vytvořit plán cesty, což se ukázalo jako oříšek … možná spíše ořech. Z různých průvodců a cestovatelských článků plynulo, že hlavní proud tratě vede z Moskvy do Vladivostoku. Pro nás to tedy znamenalo vyrazit naopak z Vladivostoku do Moskvy a hlavní metropoli si nechat na závěr.
Tím, že Transsibiřská magistrála je transportní tepnou, po kterém se přepravuje celé Rusko z jedné strany na druhou, je více než nutné připravit si přesný plán cesty a konkrétní data jednotlivých zastávek dlouhou dopředu. Místenky do vlaků se pak kupují měsíc až dva v předstihu, jinak je vše později beznadějně vyprodané. Každá jízdenka je nezaměnitelná a při jejím nákupu se uvádí údaje z pasu každého pasažéra podobně jako u koupi letenky. Toto je důležité. Při nástupu do vlaku procházíte kontrolou a v případě, že některý údaj nesedí, čeká vás pokuta či jiné postihy. Proto je dobré si vše před nákupem překontrolovat, ať se vyhnete problémům, jako když Paul je kdesi v Sudánu, nedá se mu dovolat a jeho pas nemáte. Případně když vám Víťa v den nákupu oznámí, že jeho pas je už vlastně propadlý. Pokud se vám něco takového stane, tak nezoufejte, dá se použít i jiný doklad totožnosti, jako je občanka. Dokonce je možné i vyřešit problém, když si Víťa nevezme s sebou ani tu občanku, na kterou se kupovaly jeho lístky kvůli propadlému pasu.
Zajímavým poznatkem také je, že lístky na vlak jsou výrazně dražší na mezinárodních stáncích vlakového dopravce než na ruském webu. Chce to ale umět azbuku. Zařízení víz je už brnkačka. Stačí oslovit cestovní agenturu nebo vízové centrum a ti už vše, za přijatelný poplatek, vyřídí za vás.

Ale už k průběhu cesty a nesčetnému počtu zážitků. Vladivostok, město mediálně nepříliš známé avšak místními přezdívané jako ruské San Francisco, se stalo našim výchozím bodem, kde po příletu vypuklo naše dobrodružství ve znamení údivů, šoků a obrovského nadšení.
Při volbě prvního ubytování jsme se snažili řídit rozumným poměrem cena/výkon a logickou volbou byl tedy jeden z nejlevnějších hostelů, kde nás tři již s otevřenou náručí vítal čtvrtý americký team-mate a příjemná domácí paní se zrzavými vlasy.

Paul dorazil do Ruska o několik dní v předstihu a bez naší přítomnosti stihl zažít jeden nepovedený výlet, o kterém si ale řekneme více ke konci článku.
Po ubytování rychlá sprcha, něco k zakousnutí a večer hurá do města integrovat se mezi místní obyvatele. První pokus ale moc nevyšel. Byli jsme silně udiveni poznatkem, že od 21:00 hod je absolutní zákaz prodeje alkoholu ve všech obchodech a v hospodách jsou ceny za alkohol průměrně až třikrát dražší než u nás. Jídlo v restauracích je také dražší, ale o to menší porce. Toto platilo po zbytek naší cesty a ten mýtus o tom, že každý Rus pije alkohol stejně jako vodu? Nesmysl. V Rusku se pije daleko méně než u nás. Vzhledem k nízkým platům a neúměrně vysokým cenám začíná mít prezident Putin spotřebu alkoholu pěkně pod palcem.
Druhý večer jsme ale přišli s novou taktikou, jak proniknout mezi naše ruské vrstevníky. Tinder, tato na různé způsoby používaná aplikace, dokáže posunout celou cestu do jiných dimenzí. A světe div se, ještě ten večer jsme se účastnili párty na parkovišti. Stačilo zadat do profilu „4 čeští cestovatelé hledají průvodce“ a za chvíli si Jirka telefonuje s Alinou, která nás posléze večer vyzvedla autem s řízením na pravé straně. Jak nám objasnila, tato auta jsou na východě Ruska poměrně obvyklá díky levné ceně. Jedná se totiž o dovoz ojetin z Japonska.
Alina nás povozila po celém městě a v průběhu noci jsme nabrali směr na onu venkovní párty mezi zaparkovanými kárami dalších účastníků. Jelikož většina mladých nemá dostatek financí pro scházení se v klubech, jde o klasický způsob zábavy. Samozřejmě i nákup alkoholu po deváté hodině nebyl s Alinou vůbec žádný problém v jedné zapadlé putice.
Když se vrátíme o pár vět zpět: „4 čeští cestovatelé hledají průvodce“, překlep? Je to trochu smutné, ale o omyl se nejedná. Prakticky celou cestu se Paul vydával za Čecha. Rusové nás mají velmi rádi a berou nás jako bývalé bratry ze společné říše. Nelze jím to mít za zlé, protože je bohužel v Rusku propagována režimem upravená verze historie. Když tedy Paul občas přiznal svoji totožnost, mělo to oproti nám zpravidla negativní vliv na chování místních vůči jeho osobě.

Po několika dnech ve Vladivostoku nás čekalo ono vytoužené cestování vlakem. Samotná cesta po železnici Vladivostok - Moskva trvá čistého času 6 dní. My jsme však tuto trasu měli rozplánovanou se zastávkami na tři týdny a ve vlaku jsme tak strávili v tahu maximálně dvě noci. Ač se to zdá jako úporná doba, opak je pravdou. Potkáte spoustu nových lidí, žádné turisty, a když si to obohatíte o nějakou tu vlak-párty, tak se jedná o nezapomenutelný zážitek. Samotný vlak je čistě lůžkový a rozdělený do třech cenových tříd: 1. třída – kupé o dvou lůžkách; 2. třída – kupé o čtyřech lůžkách, 3. třída (plackarta) – otevřený prostor s lůžky. Každý vagón má svoji průvodčí, jež se v průběhu cesty mění na uklízečku, dále relativně čisté toalety a přístup k zásobníku s horkou vodou, kterou je možné použít k přípravě čaje či kvalitních čínských těstovin. My samozřejmě volili 3. třídu, abychom ušetřili, což se nakonec ukázalo jako ta nejzábavnější forma cestování se skvělou atmosférou. Ta byla občas podpořena chybějící klimatizací, což jsme nejvíce pocítili při čtyřicetihodinové cestě pod pražícím sluncem o venkovních teplotách pohybujících se okolo 35°C. Uvnitř vlaku byla samozřejmě teplota ještě vyšší a my potili krev. Někdo by řekl „děs a hrůza“, ale my byly nadšeni z toho, že jsme měli příležitost prožívat tuto ojedinělou atmosféru celým tělem.

Další zvláštní zkušeností je stopování v odlehlých končinách na území Ruské federace. Tímto způsobem jsme se přepravovali po pobřeží Bajkalu a dostali se dále, než čekali. Zajímavostí je, že při zvednutí prstu nahoru vás projíždějící řidiči zpravidla neignorují, jak je tomu často u nás, ale mávnutím ruky naznačí, že se jim bohužel nevejdete do auta anebo vám prostě hned zastaví, pokud mohou, a rádi si s vámi během cesty pokecají o politice. Takto jsme se například seznámili s řidičem nákladního tahače dřeva, který pak pro nás další den jel dvě hodiny do odlehlého národního parku, když jsme byli v nouzi a zajistil nám přespání v nejbližší vesnici s večeří a ruskou saunou (tzv. báňou).

Život na Bajkalu je však kapitola samo o sobě. Místo s nedotčenou přírodou, ojedinělými druhy živočichů a nádhernými plážemi. Jen ta voda je pekelně studená. Nejekonomičtějším ubytováním se ukázalo stanování v kempech, kde na vás dohlíží skupina místních rangerů. Ty je ale potřeba brát trochu s rezervou. Občas se totiž snaží vytáhnout ze zahraničních turistů nějaký ten peníz navíc. Například pod záminkou, že je nutné si pro plánovaný track zaplatit jednoho z rangerů s brokovnicí, jenž vás bude doprovázet a chránit před medvědy, kteří prý požírají turisty. To nás samozřejmě trochu vyděsilo a nechybělo málo k tomu, abychom k této blbině přistoupili. Nakonec jsme však vsadili na intuici a vyrazili do divočiny sami. Po místních stezkách se pohybuje spousta turistů, a tak je celá oblast relativně bezpečná. Samozřejmě pokud se člověk nerozhodne zamířit desítky kilometrů daleko do hluboké džungle, tam už pravděpodobně méďu potkáte.

V průběhu cesty je potřeba počítat i s tím, že člověk může narazit na spoustu nesmyslných překážek a nástrah společnosti. Například v Jekatěrinburgu, při čekání na další vlak, jsme se rozhodli nechat si věci v úschovně na nádraží a zajít se podívat do města. Měli jsme klasické turistické batohy s karimatkami a celtami upevněnými popruhy zvenku. Na přepážce úschovny jsme se však dozvěděli zajímavé pravidlo – úschova zavazadla činí 250 RUB plus dalších 250 RUB za každou položku, která není uvnitř zavazadla. Čili za jeden batoh s karimatkou a celtou byla celková suma za úschovu 750 RUB. Když se to vynásobí čtyřmi, už je to slušné jmění a obsluha úschovny byla prostě neoblomná: „Co není uvnitř balení, musí být započítáno zvlášť.“ Tato věta nás však nakopla. Rozbalili jsme jednu celtu, naskládali všechny batohy na sebe, zabalili je do celty jako bonbón a čtyři batohy i s příslušenstvím donesli k přepážce. Obsluha se spokojeně zasmála a my zaplatili 250 RUB za jeden monstrózní vak. Jednoduše řečeno, absurdní pravidla se v Rusku dají řešit absurdními způsoby.

Při každé další zastávce nám pomáhali průvodci s jak denním, tak i s nočním životem, přijali nás s ochotou mezi sebe a zatáhli do dějů místní společnost. Ubytování jsme pak volili formou pronájmu apartmánů. V počtu čtyř lidí to vychází levněji než hostel a navíc se dá najít pěkný byt za rozumnou cenu v domě, kam byste při prvním pohledu zvenčí ani dobrovolně vstoupit nechtěli.

Moskva, tato proslulá metropole, se stala naší finální zastávkou s nesčetným počtem zážitků. Po téměř měsíční vyčerpávající cestě jsme měli možnost relaxovat v rozlehlých parcích plných fontán a pouličních umělců či využít systému městských kol pro snadnější přepravu po městě. Toto město má v letním období opravdu mnoho co nabídnout. O velkoleposti systému metra nemluvě.

Samozřejmě ani zde naše aktivity příchodem večera nekončily. Ba naopak. John, náš kamarád moskvič (označení pro obyvatele Moskvy), nás vzal do víru nočního života velkoměsta, a to přímo do jednoho z nejlepších místních klubů. Dostat se dovnitř nebylo zprvu jednoduché, ale my to jako zázrakem zvládli. Po celém Rusku platí přísný face control. To znamená, že při vstupu do lepších podniků musíte být společensky oblečeni. O to přísnější face control platil v námi zvoleném klubu, kde stačil k neúspěchu i přiblblý úsměv, o který nebylo po tak vyčerpávajícím dobrodružství nouze. My však byli připraveni a pro tyto případy každý povinně vezl, krom zabláceného turistického vybavení, elegantní boty a košili s nažehleným límečkem.
V samotném klubu se pak rozprostíraly dvě obrovské fontány, nekončící bary, enormní ceny za cokoliv a něco, na co jsme ze života v České republice rozhodně nebyli duševně připraveni. Klub byl z 90% zaplněn dívkami v top modýlkách, a s tím se rozhodně nikdo z nás doposud nesetkal. Z tohoto sociálního šoku jsme byli traumatizováni po zbytek večera a rozhodli se opustit párty v plném proudu kolem osmé hodiny ranní, kdy už jsme byli opravdu unaveni. Ano, noční život v Moskvě je opravdu dlouhý.

Obecně se dá říci, že místní lidé jsou velmi přátelští a snaží se pomoci, pokud mohou. Svou velkolepou rozlohou a námi již zapomenutým sociálním systémem vytváří Rusko celkově unikátní atmosféru, kterou lze těžko popsat slovy. Kdo nezažije, nepochopí.
Pouze bez znalosti ruštiny se v této zemi člověk moc nepohne. Pokud čekáte, že se na veřejných místech, jako jsou nádraží a podobně, domluvíte alespoň částečně anglicky, tak jste na omylu. My se však vrátili bez újmy, plní pozitivních dojmů, jen tedy Paul byl na 5 let vyhoštěn ze země. Pamatujete si, jak jsem ze začátku uváděl, že Paul přijel do Vladivostoku o pár dní před námi a vyrazil si na výlet? Bohužel si to ale namířil k pohraničnímu městu s Čínou, nevědom o jeho vojenské významnosti. Jednalo se o město s omezeným přístupem a v kombinaci s jazykovou bariérou, cizí národností a vojenskou oblastí došlo bohužel k nedorozumění, kde bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění po opuštění země. Naštěstí nám tato komplikace nebránila v dokončení naší cesty. I takovéto věci se mohou stát, jen je potřeba si na ně dávat pozor.

Po našich zkušenostech cestu Ruskem vřele doporučujeme a sami se tam rádi opět podíváme. Kdo má o podobné zážitky zájem, zapomeňte na to, co o Rusku znáte nebo co jste o něm kdy slyšeli a vyrazte tam!

Fotogalerie ke článku