Julské Alpy - září 2021

Julky vol. 2 - stále láska na každý pohled! ♥

Slovinsko – září 2021

V pátek večer po práci vyrážíme z Brna s naší dodávkou. Využíváme víkendu a svátku v týdnu na konci září, máme dohromady 5 dnů na prozkoumání krás Julských Alp. Ráno se již chceme vzbudit v naší dodávce přímo pod Mangartem. Avšak u jezera Predil nás čeká nemilé překvapení v podobě uzavřené silnice. Jelikož bude za chvíli půlnoc, vrátit se a zkusit jinou cestu se jeví jako blbost. Na parkovišti s obrovskou cedulí Zákaz parkování to zapichujeme a jdeme spát, abychom ráno mohli brzy vyrazit. Ráno je toto zakázané parkoviště plné dodávek a bydlíků. Už před sedmou jsem vzhůru a drbu do Žanka, ať vstává, že musíme jet! Přejezd přes sedlo, který byl v noci uzavřen, je ráno už průjezdný. Uf, aspoň to nemusíme objíždět.

V 8 ráno jsme již na parkovišti u Koči na Mangartskem sedle, dáváme si snídani a balíme do batohu ferraťáky. Pod námi jsou kopečky v bílé peřině. Člověk má skoro chuť do nich skočit. Ale my musíme nahoru...

Nástup se dělí na dvě cesty, na jištěnou a nejištěnou. Jdeme na zajištěnou, po chvíli mě to ale začne štvát, protože kousek je zajištěný a pak stejně exponovaný úsek není. Litujeme, že ty zbytečný kovy taháme. Na horu vede krásná cesta s výhledy na peřinku. V 10:30 jsme již na vrcholu Mangartu (2 679 m n. m.). Na to, že je konec září a tím pádem i konec sezóny je nádherné počasí. Pro sestup volíme nezajištěnou cestu.

V dodávce bez sprchy zahlídneme nádhernou řeku Soču, okoupání v ledové vodě je příjemným osvěžením. Pokračujeme do sedla Vršič, které bude naším „domovem“ pro tuto noc. Je to místo s nádhernými výhledy, toulají se tu ovečky a mnoho turistů.

Ráno v 7 hodin vyrážíme, máme v plánu vylézt na Prisojnik (2 547 m n. m.) a přes cestu zvanou Jubilejní pot se dostat na Razor (2 601 m n. m.), přespat na chatě a druhý den se vrátit. S sebou tedy máme sbaleno jídlo na dva dny a spacáky. Mlha je na začátku treku hustá a nepříjemně fouká. Avšak když za hodinu a půl vylezeme nad mraky, tak na nás svítí sluníčko a vypadá to na krásný den. Nejsem ve formě, Žanek na mě musí stále čekat. A i když si myslím, že nejsem žádný šnek, tak mě v půlce kopce dožene místní seniorka. To mi moc nepřidá. Pod vrchol Prisojniku vedou dvě cesty, nezajištěná, kterou jsme šli my. Anebo přes největší skalní okno v Alpách, tato cesta je však těžkou ferratou a my chceme šetřit síly na celý přechod. Paní se nás drží, i když začíná jištěná cesta na vrchol a skáče jako kamzík. Já a můj strach z výšek se táhneme pomaleji, přesto i zde táhneme v batohu ferraťáky zbytečně. V 10 svačíme na vrcholu, pěkně nám fouká. Po těžkém rozhodování (hlavně mém, kdy zápasím se svojí tvrdohlavostí) se rozhodujeme pro sestup zpět do sedla Vršič, protože nejsem úplně ve formě. I sestup je náročný, dost často exponovaný, poprvé v životě oceňuji použití hůlek na sestup. Hledáme kemp, kde bychom se umyli a odpočinula bych si. Jeden je kousek od Mojstrany, kde chceme zítra vyrazit na další trek. V kempu dáváme víno a jdeme na pizzu přes pole. Dle předpovědi má být zítra škaredě, takže měníme plán na přispání si a bohatou snídani.

Ráno je pod mrakem a my se rozhodujeme pro výlet k jezeru Bohinj. Schválně si vybíráme delší cestu přes hory a užíváme si výhledy. U jezera je moc hezky a i to počasí, které mělo být deštivé, se umoudřilo a je slunečno. Na kopec už je ale pozdě. Nakonec se vydáme i k tomu jezeru vyhlášenějšímu, k jezeru Bled, které též obejdeme. Schyluje se k večeru, tak zamíříme k našemu spacímu místu, tentokrát to je parkoviště u chaty Aljažev dom. V létě se tu vybírá poplatek za vjezd a je zde zakázáno spaní.  Ale jelikož přijíždíme na konci září, kdy chata Aljažev dom dle informací hned následující den zavírá, jsme tu téměř sami. Tedy rozhodně sami, kdo tady spí.

Chata Aljažev dom v Vratih je výchozím bodem cesty na nejvyšší horu Slovinska Triglav (2 864 m n. m.), ale my míříme na vrchol hory Škrlatica (2 740 m n. m.). Na druhou nejvyšší horu Slovinska, avšak výstup na tento vrchol je považován za těžší díky strmému stoupání s chybějícími odpočinkovými místy. Moc se na ni těším...

Ráno již v šest zabočujeme u ukazatele Škrlatica - 6 hodin s vykřičníkem! Ještě je tma a tak si svítíme čelovkama. Po cestě nás překvapí jeden z nejkrásnějších východů slunce a pak nás celou dobu doprovází pohled na majestátní Triglav. O dvě hodiny později se dostáváme na Bivak IV. na rušju (46.4174861N, 13.8198908E). Jsem překvapená a potěšená zároveň, měli bychom být v polovině cesty a máme skvělý čas. Potkáváme zde dva Čechy, co tu bivakovali na vícedenním přechodu. Prohodíme pár slov a já posnídám zbytek pizzy, co jsem měla včera k večeři. Pokračujeme ve výstupu, povídáme si s Žankem a cesta ubíhá. Výhledy jsou dechberoucí.

Celou cestu s sebou táhneme v batohu ferratový set, který vůbec nevytáhneme. Slovinci jsou v natahování ocelových lan fakt „profíci“. Někde cestu zajistí a pak stejně exponovaný úsek nezajistí, příště si tu zbytečnou zátěž nevezmu. Jediné, co se hodí, jsou helmy. Předbíhá nás starší muž a poté mladá žena. Asi opravdové horské lišky. V 11 hodin stojíme na vrcholu a je to boží pocit! Moc nefouká a svítí slunce, tak se zdržíme na svačinu a užijeme si výhled o samotě na Julské Alpy. Výstup jsme zvládli za 5 hodin, vracet se musíme stejnou cestou. Chvíli přemýšlíme o okruhu přes Dolkovu špicu, ale je to přes suťovisko a vlastně se těším na pivo.

Při sestupu jsem překvapená, jak dlouho jdeme. A hlavně jak je terén už od začátku prudký. Možná dobře, že ráno jsme vycházeli za tmy. Kdybych to viděla, tak radši nikam nejdu. Paní v chatě nám prodává jedny z posledních piv Laško, co tam má a jen to sykne, pivo není. Celý výstup (↗1 958 m↘1 960 m) nám zabral 9 hodin.

Poslední večer strávíme v kempu u Mojstrany, oslavujeme s lahví vína. A já myslím na to, že se sem rozhodně zase vrátím...

Fotogalerie ke článku