Lucie Noutajm · 9. 9. 2022
Gosaukamm
Dachstein – naše nejbližší „třítisícovka“, o které už asi každý slyšel. A západně od této hory se táhne hřeben zvaný Gosaukamm, o kterém jsem já osobně dříve neslyšela a to byla chyba. Která se dá rychle napravit.
Krásný masiv plný „ostrých“ vrcholů obklopený zelenými loukami s krávami a bez turistů. To je ráj necelých 5 hodin od domova!
Z Brna vyrážíme ve čtvrteční večer, abychom na kopec mohli vycházet již ráno. Je půlka srpna a po měsíci a půl totálního sucha vychytáváme víkend, který má celý propršet. V 9 ráno stojíme před stanicí lanovky na Dachstein (1 600 m), kde náš přechod začíná a z nebe padají provazy vody. Že bychom se na kopec hrnuli se říct nedá. Začínáme loudavým tempem a já trochu smutně koukám na lanovku, kde se lidé v suchu a teple vezou na vrchol. Nemusí mě
to však mrzet moc dlouho, jelikož než dojdeme na první chatu vzdálenou asi 45 min, jménem Dachsteinsüdwandhütte (1 871 m), vyleze slunce. Na oslavu si dávám espresso a jdeme, dokud nám počasí „drží“. Procházíme pod jižní stranou Dachsteinu a já opět obdivuji šedivý kámen trčící ze země – vždycky mě dokáže takový pohled uchvátit. Po cestě do passu Tor (2 029 m) nás opět dohání mrak a ve vzduchu visí potenciální bouřka. Proto se rozhodujeme cestu si zkrátit seběhnutím do údolí přes vesnici Hofalmen, kde se dá případně bezpečně ukrýt v hospodě. Tato zkratka pokračuje rychlým, ale též prudkým výstupem přímo na chatu, kde hodláme přenocovat. Ale lepší než bouřka…Že jsme udělali dobře, zjistíme hned vzápětí, kdy začíná velmi prudký déšť, který vyjde úměrně času, který je potřeba k vypití jednoho piva (u některých ke dvěma :D). Z údolí začíná prudké stoupaní na chatu Hofpürglhütte (1 705 m). Jedná se o velkou chatu, kde lze ubytovat až přes sto lidí, přesto, když na ni ale dorazíme není obsazena ani za čtvrtiny. Zbytek večera strávíme koukáním na hory, hlavně na dominantu okolí Bischofsmütze. Což je nejvyšší hora hřebene Gosaukamm a měří 2 458 m. V překladu by se mohla jmenovat Biskupská čapka, ale dříve se jí přezdívalo Čertovy rohy. Na doporučení si dávám Käsespätzle – sýrové špecle se slaninou a osmaženou cibulkou a nelituji. Spíme na lágru, ale jelikož jsme skoro sami, je to vlastně soukromý pokoj.
Sobotní ráno z okna vypadá jako kouzelná krajina z Pána prstenů do té doby, než vyjdeme před chatu. To už tak pohádková není. Jsem nucena vytáhnout pláštěnku, což dělám velmi výjimečně a hlavně nerada. Vše je zahalené v oparu a nás hned na začátku čeká největší stoupání do sedla Steiglpass (2 018 m). Není na co čekat, lepší už to nebude. Začíná pršet ještě více a já se musím smát tvrzení, že v těchto horách není voda. Přes úseky zajištěné řetězy se valí vodopády, ale kameny naštěstí nekloužou. Mohl by to být krásný výstup, kdyby bylo něco vidět. Ve chvíli, kdy vylézám do sedla je už jedno, zda mám nebo nemám pláštěnku. A hned na to mě ofoukne prudký vítr, co se schovával za hranou. Doslova utíkáme, abychom se schovali mezi „šutry“ trochu níže. Trasa vede skoro měsíční krajinou střídající se s lesem. Jediné místo, kde se můžeme na chvíli schovat před deštěm, je malá kaplička, kam se stěží vejdeme. Jinak na této straně není vůbec žádné místo, kde by se dalo schovat. Tak musíme dál. Po čtyřech hodinách docházíme na rozcestí, odkud se můžeme vydat rovnou na chatu Gablonzer Hütte (1 550 m) a ubytovat se (výstup na vrchol Donnerkogel - 2 050 m - je dávno zavrhnut) anebo dolů ke krásnému jezeru Gosausee. Jelikož jsme úplně „durch“ a není zima, tak volíme variantu dva. Že se půjdeme podívat na ono horské jezero. Po pivě a místní kořalce Zirbenschanps, která se vyrábí ze šišek alpské borovice zvané limba a chutná skoro jako „naše“ borovička, se rozhodujeme vyzkoušet vodu v předním Gosausee. Stejně jsme mokří až na kost, tak co. Kolem se procházejí turisti s deštníky a v pláštěnkách a čtyři blázni (čti my) se vrhají do jezera, které je překvapivě teplé. Už se nám ovšem nechce šlapat do kopce na chatu, však v neděli se v dešti ještě našlapeme dost. Cestu si tedy krátíme výjezdem lanovkou přímo k chatě. V restauraci jsme vyprosili nějaké staré noviny a snažíme se alespoň vysušit boty, ale je to marný...
V neděli vycházíme velmi brzy, musíme stihnout odvoz zpět do Brna. Po sedmé ranní a bohaté (a hlavně předražené) snídani se obouváme do stále mokrých pohorek a začínáme zase hned do kopce v největším dešti. Jelikož prší tak
nějak už třetí den, tak místní pastviny a louky, které jsme si schovávali na poslední den pohodový pochod, jsou spíše bahno a někdy taky skluzavka. Za hodinku ovšem déšť ustává a otevírají se pohledy do údolí. Kdesi v zadním údolí už svítí i slunce! Čeká nás poslední výstup napůl zajištěnou cestou s ocelovým lanem a „schody“. Zespodu to vypadá hrozivě, ale je to ten nejdobrodružnější výstup za 3 dny. Potom už se cesta klikatí přes louky po vrstevnici.
Nikam nespěcháme a užíváme si možnost výhledů, kterých jsme byli celou sobotu „ušetřeni“. Míjíme opět chatu Hofpürglhütte a tím je definitivně náš okruh okolo Gosaukammu u konce, už jen stačí seběhnout do údolí. Vůz již zde máme přistaven a v něm jsou i suché věci na převlečení! Jsem tak šťastná v suchých botech.
Jsem překvapená tím, že jsme nepotkali skoro žádné turisty a přemýšlím, zda to bylo počasím anebo jde o „zapomenutý“ hřeben nad známými jezery Gosausee. Každopádně se sem rozhodně hodlám vrátit, na krásný a nenáročný přechod i na již zmíněný vrchol Donnerkogel. Na vrchol kromě „normálky“ vede i zajištěná cesta via ferrata i s 40metrovým lanovým žebříkem. A to je výzva. Tak o tom kdyžtak příště ...
